Kostku cukru známe od 19. století. Jaké neštěstí předcházelo jejímu zrození?

Až do té doby se totiž cukr vyráběl převážně v homolích, což bylo možná praktické pro dopravce, ale velmi nepraktické v kuchyni a v salonech. Aby mohla hospodyně osladit kávu nebo čaj, bylo nejprve nutné z homole kus cukru odseknout. Existovaly sice speciální kleštičky, kterými se kousky uždibovaly, ale to bylo pracné a zdlouhavé. Sekání homole zas bylo nebezpečné.

Přesvědčila se o tom paní Juliana, když si jednoho letního rána sekáčkem málem amputovala prst. Co by pan Rad pro svou milovanou ženu neudělal? Vzal rozum do hrsti a vymyslel vynález vpravdě světový – kostku cukru.

Bylo to prosté: do matrice nasypal cukrovou moučku, tu stlačil, vzniklé kostky vyklopil a nechal usušit. Nápad měl úspěch, a tak pan Rad zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843.

Už v říjnu toho roku začal dačický cukrovar vyvážet cukrové kostky do světa. Balíček obsahující 250 kostek vážil asi půl kilogramu a prodával se za 50 krejcarů.