Mimozemská hudba ze Země jitřní svěžesti

Hudba z Jižní Koreje neměla na Západě dlouho dobrou pověst. A to zde dvou důvodů: tu tradiční nešlo bez znalostí kontextu dost dobře pochopit, a usnout u ní nebyla známka neúcty, ale výsledek kulturní rozdílnosti. A korejský pop v korejštině přišel spoustě lidem prostě k smíchu.

Není to ovšem tak dávno, co vláda do podpory korejské mohutně zainvestovala, z K-popu je dnes světový fenomén a ze Země jitřní svěžesti se do světa vydávají desítky sólistů a skupin jak klasického rázu, tak těch moderních, balancujících mezi tradicí, sahající tisíce let nazad a exaltovanými experimenty na pomezí uctívání ticha a jeho destrukce.

Navíc Korejci drží v rukách silnou zbraň, s níž zasazují nesmiřitelné rány: starobylé dřevěné nástroje úctyhodných tvarů a zvuků. A vytasili se s ní už v roce 2010  na otevíracím koncertu veletrhu Womex, příznačně nazvaném The Chaosmos of  Korean Music: Heaven, Earth and Human.

Nepodceňovat korejskou hudbu se bohatě vyplácí a také u nás se díky festivalům Colours of Ostrava a Respect představilo úctyhodné množství skupin. Třeba takoví post rockoví Jambinai kohokoliv s otevřenou myslí na svých strhujících albech spolehlivě provádějí tlumenou hudební krajinou, jakou „dosud nikdo nepoznal, protože se netušilo, že by mohla existovat, ale ve skutečnosti se v ní celou dobu nacházíme“.

U skupiny skupiny Ak Dan Gwang Chil začněme raději varováním: než půjdete na koncert, v domnění, že vás čeká K-pop typu boybandu BTS, podívejte se alespoň na fotografie. Ušetříte si tím zbytečnou cestu navrch se zděšením, jak jste se nechali napálit. Napovědět by vám také mohl překlad názvu početného ansámblu: Skupina slavící 70. výročí osvobození Koreje od japonské koloniální nadvlády. Ne, to není vtip, tak se opravdu jmenují a rok 1945, který se k tomu vztahuje, berou Korejci opravdu velmi vážně. Znalci by pak mohli docenit, že je vlastně čeká hudba z komunistické Severní Koreje, byť šamanská; naproti tomu milovníky obskurností jistě zaujmou kostýmy třech zpěvaček, které by se daly nejjednodušeji popsat jako nedostatek módního sebeovládání.

A osobní zkušenost z koncertu, po té, co se dočtete, že jde o hudbu intenzivní jak boj o život a zároveň ideální úkryt před jeho strastmi, je asi taková, že po první skladbě  máte v úmyslu utéct, protože nabudete přesvědčení, že si z vás buď někdo dělá srandu, nebo jste se ocitli na nesprávném místě. Vydržíte-li, zdánlivý chaos vám začne dávat smysl, ustane i bolest hlavy z hlasu zpěvaček a nakonec se nejen bavíte, doceníte i brilantní muzikantství, výhradní používání tradičních nástrojů a bujně zpracovaný originální koncept šamanské rituální hudby gut a lidových písní minyo z provincie Hwanghae, dnes součásti Severní Koreje.

Co je pro všechny jihokorejské skupiny zásadní? Používání třech zvukově i rozměrově fascinujících dřevěných nástrojů, řazené mezi citery – gayageum, ajaeng a geomungo – na které Korejci hrají tím samým teatrálním stylem jako generace mistrů před nimi na císařských dvorech, akorát to mají těžší: nestojí před nimi poučené korejské publikum, ale naopak to západní, jehož důvěru a pozornost si nejprve musí získat; teprve potom dojde k duchovnímu propojení, naladění se na stejnou vlnu a směřování ke společnému hlubokému prožitku.

Skupina Black String se pojmenovala podle geomungo, což v překladu znamená černé struna. V asijské filosofii totiž černá barva symbolizuje tajemný vesmír. Citera dokáže převzít roli rytmického i melodického nástroje a hraje se na ní hůlkou a prsty.  Z tohoto pořadu dobře známá britská hráčka na dudy Kathryn Tickell se spolupráce se skupinou Black String  neobávala, předchozí zkušenosti s hudebníky z odlišných kultur ji prý ale naučily nepokoušet se předvídat, co přijde. Přesto zůstala překvapená: „První skladba co jsem od nich slyšela, byla tak intenzivní, až mě přišla mimozemská. Čím víc jsem ale poslouchala, tím víc mě ta hudba přitahovala a narůstal ve mně pocit, že bych chtěla být součástí takového zvuku.“

Jeho tajemství spočívá v kombinaci dřevěných nástrojů s elektrickou kytarou a v napojení tradic na jazz a volnou improvizaci. Kvartetu se za vynikající album Mask Dance dostalo nejen spousty chvály, magazín Songlinec mu dokonce v roce 2018 udělil nejvyšší cenu v anketě o nejlepší nahrávky world music a v dalším prestižním magazínu Mojo si položili zajímavou otázku: „Black String nás přiměli zajímat se o to, jak se rock mohl bez geomunga vlastně celá ta léta obejít.“