Muzikant Mario Šeparovič. Před lety jel za prací do Berlína, ale domov našel v Ostravě

Mario studoval hudbu – klavír a violoncello. Tady, na moravskoslezské scéně, ho vnímáme jako kytaristu, zpěváka a muže, který se umí radovat ze všeho, co mu život nosí.

Když se s ním pustíte do hovoru o čemkoliv, třeba i o válce, stejně na vás dýchne dávka klidu, spokojenosti z maličkostí a vděčnost za to, že prostě může být, hrát, mít domov a rodinu. Protože to je nejvíc.
Kateřina Huberová

O životě v Ostravě

Kdybych tu nebyl spokojený, tak dávno zvednu kotvy a jdu někam jinam. Říkal jsem svému známému, že mi to přijde až divné. Lidi, které jsem hledal všude jinde ve světě, jsem našel v Ostravě. Tak to mělo být. Všechno je na místě.

O muzice

Myslím si, že už od malička jsem měl jasno, že chci být muzikantem. Protože muzika byla jediná věc, ve které jsem se cítil opravdu sám sebou. Vlastně taťka může za to, že jsem chytil kytaru a hledal tam další akordy. On hrál dokolečka pořád jenom A dur, D dur, E dur (směje se). Já jsem potřeboval najít něco dalšího. A to hledání trvá dodneška.

Myslím, že blues a funk je to, v čem se cítím nejvíc doma. Ale nemám rád limity a hranice a myslím, že mixy hudebníků a žánrů je to, co je hudební budoucnost.

O válce

Mě nejvíc bolelo to ticho!  Člověk vyšel ven na ulici a měl strach ze sebe sama. Slyšíš svoje kroky. To bylo něco... no, takovou dimenzi sebe sama jsem nezažil nikdy v životě. Čas běží jinak. Ten den je delší, protože nevíš co. Kam máš jít, co máš dělat. Bez elektřiny, doprava nefungovala nebo jen nahodile. Čekáš, co se bude dít, posloucháš zprávy, jestli se už dohodli nebo nedohodli.

To není dávná historie. I to, co  se děje dneska. Společný je strach. Stále je někde strach o vlastní život. A jestli je to válka nebo pandemie nebo kdoví co. Pokaždé je to totéž, jen jinak oblečené.