Muzikantský život může vypadat jako velký mejdan, ale není, říkají členové kapely Nedivoč

Vojta: Na pedagogické fakultě mi jeden pedagog říkal: „Vy si myslíte, že se celý život můžete jen bavit?“ A já si opravdu tak trochu představoval, že ano. A zjistil jsem, že to skutečně lze. Samozřejmě v kombinaci se vším, co život nese, ale pro mě to je o čase s přáteli a věcech, které dávají smysl. A s těmi přáteli to byl čas s kytarou, a abych s nimi vydržel, musel jsem na to prostě začít více cvičit. A tak se mi to stalo.

Sváťa: Já jsem si představoval, že se budu do důchodu věnovat sportu. A s muzikou jsem se potkal, no v hospodě. V jedné se scházeli muzikanti, já jsem tam občas brnkal na kytaru a zpíval, když už všichni dohráli. A jednou mě kluci pozvali na zkušebnu.  Ať si to vyzkouším, že to bude znít s bicíma a basou úplně jinak. No, v hospodě jsme všichni Pavarotti, ale mikrofon nic neodpustí. A když jsem se tam slyšel, tak jsem zase sbalil kytaru a řekl: Tak tohle už nikdy nechci dělat.

O Nedivoč a vstupu do hudebního světa

Sváťa: Nás to pokaždé překvapí, když vyjedeme z Ostravy třeba do té Prahy a slyšíme, že tam lidé znají možná tak Buty a pak nás. A to jsou lidé z oblasti hudby. Tady nám to vůbec nepřijde nebo si rozhodně neuvědomujeme, že by nás registrovali na jiném konci republiky.

Vojta: No, my máme stále ze sebe ten stejný pocit, jako před lety. Že si to tu tak lepíme na koleně a nic zásadního se nezměnilo. Ani ten marketing nemáme nějak promyšlený. Vlastně nic zásadního neděláme, ale najednou nám ty nabídky na hraní chodí naproti. A to je moc příjemné.

O životě před hudbou

Vojta: Já jsem studoval speciální pedagogiku a opravdu jsem pár let pracoval v zařízení  pro velmi obtížně zvladatelné děti. A to byly opravdu hodně těžké příběhy. Já jsem vychovaný ke slušnosti – dobrý den, prosím, děkuji…Tam to nefungovalo. Ty děti byly opravdu hodně ostré a já na tohle rozhodně nejsem stavěný. Potřeboval jsem k sobě asistenta, abych pak mohl říct, otevřete si učebnice. No, nedal jsem to.

Sváťa: Mimochodem, já jsem půlku života dělal karate a moji kamarádi byli právě ti, kteří Vojtovi stáli po boku a byli těmi asistenty.

O tom, co potrápí dospělé muže 

Sváťa: Třeba v kamarádství, když se najednou začnou lidé ukazovat ve svých barvách. To bylo třeba krásně čitelné, když se stala tragédie s Davidem Stypkou. Kdo najednou ukázal solidaritu a potřebu být jakkoli nápomocen a kdo jede na sebe a kariéru... O tom se mluví těžko, ale takové věci třeba mě dokážou potrápit.

Vojta: No, já třeba jsem opravdu špatný z toho, co se odehrává na Ukrajině.  Kousek od nás. Ten základní fakt, že někdo někoho napadl, je nevyvratitelný. A trápí mě opravdu ta malost, která se ukazuje. Uvědomil jsem si to před časem, když jsem seděl u televize a koukal na to, jako na nějaký film. A najednou jsem ze sebe měl ten pocit toho konzumenta, který na to kouká v tom svém obýváku. Tak  cítím potřebu něco udělat, cokoliv, co by mohlo pomoct.