O ztracené vizi i o naději, že to zase bude jinak. Setkání s Ondřejem Havelkou

28. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ondřej Havelka připravuje operu Bílý pán

Ondřej Havelka – muž, milující první republiku, její hudbu, módu, styl a chování. A když si s ním povídáte o čemkoliv, to všechno ztělesňuje. Tentokrát jsme si nevyprávěli ve studiu, ale v Divadle Antonína Dvořáka, kde vrcholila klavírní generálka nové opery Bílý pán. Humorný příběh na motivy románu Oscara Wildea Strašidlo cantervillské je v rozpracované fázi, ve které se uloží do šuplíku a na podzim se k němu vrátí.

Uslyšíte, že je to nevšední kus, s naivním humorem a muzikou, která se dotýká i jazzových prvků, o vlídné naivitě až přiblblosti prvorepublikových komedií, taky o práci, které najednou chybí cíl, o ztracené vizi, o chátrajících praktických dovednostech muzikantů a umělců vůbec, i o naději, že to zase bude jednou jinak.  Bylo to vlídné, jak jen to s Ondřejem Havelkou může být, trochu hořké, protože žijeme v nahořklém čase a pročichnuté tím slavnostním prostorem divadla se zlatými portály.

Na zkoušce v Divadle Antonína Dvořáka

O. Havelka o neuskutečněné premiéře v čase korony:

Hm... Je to, jako byste vstupovali do stejné řeky. A moc se vám nechce. V případě té předchozí inscenace, kterou jsem režíroval a která taky stále vězí v šuplíku, tam už vlastně proběhly ty návraty dvakrát. A furt se to nepovedlo odpremiérovat, takže vím, že ten pocit vážně dobrý není. A že by se to vůbec nedostalo před diváky – no, nestrašte, to si nechci představovat.

O zastaveném životě a umlčené hudbě:

To je smutnější kapitola. Protože kapela Melody Makers samozřejmě nehraje už dlouho. Pro život té kapely je to strašně špatné, protože mizí souhra a ta správná rutina. Kluci cvičí doma, ale to vůbec nestačí. My léta neměníme obsazení a je to znát, jak ti kluci spolu dejchaj a cítěj... No a to je teď pryč a bůhví, jak to bude, když jsme více než rok nehráli.

O případných virtuálních možnostech hraní:

No, víte, s těmi streamovanými akcemi – u muziky, řekl bych, to ještě jde. Ale ty přenosy divadla jsou pro mě trošku smutná záležitost. Tím, že já vím, co dokáže kamera, ale taky co kamera zničí. Prostě, když se dělá záznam divadelního představení, tak se většinou vytrácí ta atmosféra a speciálně v těch komediálních představeních, kde velmi závisí na tom kontaktu s publikem a je to souhra jeviště s hledištěm, tak to opravdu přestává fungovat. A je to spíš smutný.

Autorka rozhovoru o natáčení v divadle: Když si po dlouhé době sednete do divadelního sedadla, i když je sál prázdný a provozně se v něm pohybuje jen hrstka lidí, uvědomíte si, jak vám opravdu chybí občas pobýt v ušlechtilém, nevšedním prostředí, jaké je to vlastně kouzlo, když  ti na jevišti dýchají s těmi v hledišti a prožívají podobné emoce a jak to, vedle jídla, pití, spánku a práce, potřebujeme k tomu, abychom nezbalvanovatěli. Snad se tam brzy vrátíme.

Spustit audio

Související