Potřebovali bychom si zase zahrát před lidmi, shodují se jazzmani Jan Kavka a Marek Dufek

Když se potkáte s muzikanty (teda já určitě), můžete se potopit v hovoru, který nemá konec, protože hudba je nekonečné téma. A tak to bylo s Janem Kavkou a Markem Dufkem. Mladí a skvělí muzikanti hrající jazz a vedle něj cokoliv, co je těší. Jejich trio prochází proměnou v tom všem, co nám už rok mění životy. Jak se hraje, když se nikde nehraje?

Jak uslyšíte, i zapálení hudebníci, pro něž je hudba život, občas ztrácejí chuť a smysl. Umění je potrava duše a nějakou dobu už hladovíme. Ale i když se, opravdu jen lehce, dotkneme i téhle reality, bylo naše setkání plné úsměvů a lehkosti. S lidmi, kteří něco umí, to tak je. Sami sebe neberou moc vážně, ale když uchopí nástroje, zcela vážně máte zážitek.

O tom, kam jsem sám sebe v hudbě zasadil

Honza: Já jsem sám sebe kdysi velmi hrdě zasadil jako jazzmana a už jsem od toho upustil. To byl asi postupný přerod. Ale zjistil jsem, že mě vlastně jenom baví dělat muziku a to je vlastně všechno.

Urputně jsem si stával za tím, že chci být jen ten jazzman, ale každá muzika má své místo, svou důležitost a svou vážnost Pro mě je důležité, aby byla čistá a kvalitní.

O tom, jaký jsem posluchač hudby

Marek: Já poslouchám, ale nepřeháním to. Přiznám se, že když kolegové mluví o jiné hudbě, že mnohdy ani neznám jména, o kterých je řeč. Ale rád dávám na doporučení. Poslouchám vlastně jen tak rekreačně.

Honza: Já jsem dlouho nebyl schopen hudbu poslouchat i proto, že jsem ji pořád potřeboval analyzovat. Neuměl jsem poslouchat, jak říká Herbie Hancock, jako lidská bytost. Stále jsem řešil, proč je tam zrovna tahle harmonická funkce, nebo způsob hry atd. Ten přístup jsem vědomě změnil a už můžu poslouchat i jako posluchač. A mám vlny. Buď poslouchám jenom jazz nebo jenom Buty. Nic jiného.

O hudbě v době covidové

Honza: Jak žijeme, no, mění se to. Loni na jaře jsme hodně zkoušeli, v létě, s lehkým uvolněním, jsme si i maličko zahráli, pak přišel podzim a nastal problém. Školy se musely přizpůsobit a my všichni učíme, a zjistili jsme, že najednou není čas na nic jiného. Děti doma, jejich škola, naše výuka, takže jsme se několik měsíců neviděli.

Marek: Trávím více času s rodinou, učím a snažím se alespoň trochu udržovat ve formě s nástrojem. Jestli vyšetřím hodinku, je to dobrý.

Honza: Cvičit se snažím alespoň hodinu, dvě. Na jaře to bylo klidně pět hodin denně, ale teď... ztrácím chuť. Vlastně není motivace. Potřebovali bychom nakopnout, zahrát si zase před lidmi. Je fajn být na tom technicky dobře, ale teď mě vůbec netěší vydávat tu energii do šuplíku. Spíš bych fakt rád zahrál.