S Renátou o drobných zdravotních problémech a cestování s Martinem

Je to jednoduché. Vůbec poprvé se totiž podařilo dostat k telefonu něžnější polovičku manželského páru. Renáta o sobě totiž tvrdí, že je stydlivá. A i proto si bral vždy zatím slovo Martin. Tentokrát ale přichází změna a vůbec poprvé si můžeme poslechnout, jak vnímal prvních víc než tisíc kilometrů v sedle v podstatě cyklocestovatelský nováček.

„Stýská se mi po rodině. A krom té náročnosti, která občas na těch cestách je, je to tady v pohodě. Jsem tady ráda, je mi tady dobře,“ zní první stručné hodnocení Renáty, pro kterou je tato výprava skutečným křtem ohněm. Ke svému slovu totiž musela přijít už například i antibiotika.

„Myslela jsem, že jsou to neštovice, protože jsme byli u jedné rodiny, kde všechny děti měly vyrážky. Oni říkali, že to neštovice nejsou, ale že je to něco podobného. No a za čtrnáct dnů jsme byli na nějaké pláži a bylo tam hrozně moc komárů. Druhý den ráno jsem vstala a myslela jsem, že jsem poštípaná od těch komárů. Ale potom, protože jsem měla na jednom stehně možná tak sto dvacet štípanců nebo těch vyrážek, tak Martin říkal, že to určitě nebude od těch komárů. Tak jsme šli do nemocnice,“ popsala příběh Renáta.

A od komárů to skutečně nebylo. Jak se totiž v nemocnici ukázalo, na Renátu zaútočily blechy. „Doktor mi řekl, že to komáři nejsou, že to nejsou ani ty neštovice, ale že to jsou takzvané nějaké blechy, které mne napadly a dostala jsem na ně alergickou reakci,“ dodala cestovatelka.

A ještě jeden drobný zdravotní problém musela Renáta řešit. Zatímco na dovolené by člověku teploty neklesající pod 30 stupňů ve stínu nejspíš vyhovovaly, v případě fyzické aktivity to nejsou úplně ideální podmínky.

„Já jsem astmatička, takže když je vedro a jede se mírně do kopce, tak se mi už hůř dýchá. Znepříjemňovala to ta vedra a protivítr, který byl opravdu velký, hlavně když jsme jeli podél pobřeží. Ale člověk si časem zvykne a během těch týdnů už se to zlepšovalo,“ uklidnila Renáta.

Jak už kdysi zaznělo, tato expedice je svým způsobem i svatební cestou. A protože Renáta s Martinem jsou spolu teprve něco málo přes rok, tak i z tohoto důvodu panovaly ve skrytu duše trochu obavy - jaké to bude trávit půl roku v kuse čtyřiadvacet hodin denně a sedm dnů v týdnu a za všech okolností pouze ve společnosti partnera.

„Tak samozřejmě taky byly nějaké drobné neshody. Třeba v tom, že já už jsem fakt nemohla, že jsem stávkovala a říkala ne, já tady chci zůstat jeden den a už nechci dál, ale nejsou to nějaké velké rozepře nebo věci, o kterých by se dalo mluvit,“ řekla Renáta.

Spíš naopak. I v neznámém prostředí dokáže člověk najít čas jenom pro sebe. „Na těch cestách je to tak, že dva nejedou nikdy spolu. Většinou je to kilometrový rozestup, protože já třeba můžu míň než Martin, takže on mě čeká na kopci dva tři kilometry přede mnou anebo někdy naopak zase fotí, takže čekám já. Takže to není, že bychom byli celé dny spolu a máme tam ty pauzy, takže si jako od toho člověka dá se říct oddechne. No a večer jsem ráda, že tady někoho mám. Z téhleté strany problém nebude,“ vysvětlila Renáta Stillerová.