Africká hudba jinak, než ji známe

Jihoafrický violoncellista a zpěvák Abel Selaoce na druhém albu Hymns of Bantu dokazuje, že naprosto ojedinělá tvůrčí erupce, se kterou přišel před třemi lety nebyla náhoda. K šokujícímu propojení jihoafrických tradic s barokní hudbou tehdy přidal dobře míněnou radu: „Chyť se té hudby, pokud to dokážeš. Její budoucnost právě nastala“. A my dnes víme, že se nemýlil.

Před odvahou mladého kluka z Johannesburgu, který namísto toho, aby si stěžoval, že nemá k dispozici violoncello, si na kus papíru namaloval čtyři struny, přilepil si ho na hruď a učil se prstoklad, musíme smeknout nejen z důvodu, že se postupně dopracoval k hráčskému mistrovství. Než by se totiž po studiích na konzervatoři v Manchesteru stal jen dalším virtuózem klasické hudby, vzpomněl si, že ho od mládí formovala jihoafrická tradiční hudba a zpívání gospelů v kostele, takže s požehnáním své profesorky, britské violoncellistky Hannah Roberts, přišel na myšlenku propojit svět africké a barokní hudby. Do jednoho prostoru umístil Bacha, nepředvídatelné rytmy, tradice západoafrických griotů, avantgardní postupy a hrdelní zpěv národa Xhosa. Violoncello využívá jako perkusní a víceúčelovým nástroj a doprovodný soubor soudobé hudby Manchester Collective přirozeně nutí do nespoutané improvizace, která je naopak vlastní jeho dalším, stejně zvídavým spoluhráčům: senegalským perkusistům Dudú Kouyatemu a Sidiki Dembelemu, vyhledávanému klavíristovi a producentovi Fredu Thomasovi a baskytaristovi Alanu Kearymu.  

Jestliže s debutovým albem Where Is Home (Hae Ke Kae) v roce 2022 Abel Selaoce doslova vymazal striktní hranice mezi jihoafrickou tradiční hudbou a západní klasikou, na novince přidává ještě větší důraz na kolektivní radost z tvorby, znovu nezapomenutelně interpretuje Bachovy suity a vypráví příběhy oslavující předky. Je to až hřích říct, ale album Hymns of Bantu je snad ještě lepší než jeho debut.

New Orleans je městem nesčetných hudebních příchutí a senegalský baskytarista, zpěvák a skladatel Alune Wade sem přišel ochutnat tu africkou a vyšlo mu z toho skvělé album New African Orleans, na kterém afrobeat, nigerijský styl juju a senegalské rytmy zkonfrontoval s pověstnými neworleanskými dechovými kapelami.

Vloni jsme si připomněli 300. výročí vydání dekretu Code Noir, kterým Francouzi regulovali otrokářství v Louisianě a definovali postavení afrických otroků v kolonii. Nečte se příjemně a zahrnuje vyhnání všech Židů, přesto obsahuje na svou dobu unikátní klauzuli nařizující, aby otroci během nedělí a svátků nepracovali a bylo jim umožněno se shromažďovat. Francouzští a španělští kolonizátoři ovládající Louisianu navíc oproti Američanům nerozdělovali rodiny, což vedlo k úplně jinému hudebnímu vývoji dodnes symbolizovaném neworleánským náměstím Congo Square, kde otroci mohli každou neděli svobodně tančit, zpívat a bubnovat a nic se na tom nezměnilo, ani když v roce 1804 Napoleon Bonaparte Louisianu prodal Američanům. S velkým přílivem haitských a kubánských uprchlíků se multikulturní ráz New Orleans ještě rozšířil a město se snad jako jediné ve Spojených státech vydalo alternativní cestou rozvoje afro-americké kultury. Takže chápeme, co jazzový trumpetista Wynton Marsalis myslí tím, když tvrdí, že snad všechny prvky americké hudby pocházejí z New Orleans. Legendárnímu místu Alune Wade věnoval na albu New African Orleans velkou pozornost a v převzaté, do afrobeatové verze upravené skladbě Gris Gris Gombo Yaya z roku 1968 vzdává hold neworleanskému velikánovi Dr. Johnovi. Ten se, jak známo coby autor podepisoval pod jménem Dr. John Creaux, což byl údajně senegalský princ, kterého v řetězech otrokáři zavlekli na Kubu, odkud se jako svobodný člověk dostal do New Orleans.

Ne každý chce být za hudebního proroka, a tak súdánská zpěvačka Alsarah i na třetím albu Seasons of the Road nabízí svižný východoafrický retropop. Tentokrát je hodně o touze po domově, kam se zřejmě jen tak brzy nepodívá. V Súdánu totiž už dva roky probíhá občanská válka, a protože světu pomalu docházejí kapacity čelit dalším konfliktům, cynicky se jí přezdívá Zapomenutá. Generální tajemník OSN António Guterres ji popsal jako „noční můru násilí, nemocí a vysídlení“ a existuje vysoký předpoklad, že zemi rozkládající se mezi Sahelem a hranicí s Egyptem kvůli válce zanedlouho zasáhne hladomor. Po Súdánské revoluci v roce 2018 to přitom vypadalo jakž takž nadějně: diktátor a masový vrah Umar al-Bašír, odsouzený Mezinárodním soudem za zločiny proti lidskosti po třiceti letech vlády skončil a přechodné vlády se ujala armáda. V ten čas Alsahar začala psát skladbu Men Ena. Původně zamýšlenou oslavu revoluce přinášející miliónům Súdánců toužebnou svobodu, ovšem vzápětí vystřídalo zděšení, protože proti novému vedení se vzbouřila diktátorem založená polovojenská jednotka RSF, a tak v roce 2019 propukly další těžké boje o moc nad Súdánem probíhající dodnes, kdy příběh lásky podle Alsarah skončil tím, že si pro ně přišla temná noc.

Alsarah s rodiči disidenty ze Súdánu utekla do Jemenu, když ji bylo osm let. I tam ovšem v roce 1994 propukla občanská válka, a tak dnes žije v New Yorku, kde po vystudování etnomuzikologie založila skupinu The Nubatones a naplno se začala věnovat hudbě. „Touha po domově někdy trvá tak dlouho, že už si ani nepamatujeme, jak bolestné ho bylo opustit. Být uprchlíkem je dočasný stav, ale jak dlouho trvá status imigranta zatím nevím,“ řekla Alsarah v roce 2014 po vydání debutového alba Silt, kdy se ukázalo, jak mocně charakter její hudby určuje mezinárodní sestava kapely. Ve východoafrickém retropopu Alsarah se navíc mísí núbijské, marocké, egyptské a západní vlivy, takže zařadit nové album Seasons of the Road do nějaké žánrové kolonky jde jen těžko. Jedna se ale přece jenom nabízí: nepředvídatelně dobrá hudba. Alsarah v ní střídá angličtinu s arabštinou a melancholii s radostí. Třeba jako ve skladbě Disco Star hledající v každodenním odloučení slunce od měsíce naději pro Súdán.