Jim Ghedi: Co se stane s Anglií, když to půjde takhle dál?

Sledujete-li britský folk jako autor tohoto pořadu víc jak čtyřicet let, máte možnost srovnávat, a to samé platí pro irskou scénu. Poslední dobou ale není na srovnávání ani čas: pokaždé když si řeknete, sakra, to snad ani není možné, totiž vzápětí někdo jiný vyrukuje s ještě radikálnějším převzetím tradiční hudby a vy pak jen čekáte, jak dlouho vám pocit, že víc už to nejde, vydrží. Zkrátka to, co dříve trvalo třeba dekádu nebo jednu generaci, dnes proběhne jako když švihne. Ne, že by výtečného kytaristu Jima Ghediho folková scéna dosud přehlížela, to rozhodně ne, navíc tak úpěnlivý hlas se ani nedá dost dobře přeslechnout, po návratu z Irska, kde strávil dost času vedle tamních folkových bouřliváků, se do rodného Sheffieldu vrátil ale docela jiný umělec. Už v Irsku prý přemýšlel, že by rád nazpíval nějakou anglickou baladu, která by se podobala těm irským, a když poprvé slyšel The Seasons, věděl, že ve sborech chce mít členy irských skupin Lankum, Landless a Amelii Baker z americké skupiny Cinder Well.

V rodném Sheffieldu přišel Jim Ghedi k hudbě na tamní rockové, punkové a elektronické scéně. Po seznámení s folkrockem z 60. let minulého století, za který Británii tehdy velebila málem půlka světa, se pustil do folku, u přežívajících tradicionalistů ovšem narazil, takže s experimenty zpočátku zvolnil. Po návratu z Irska, kde žil po celou dobu covidu, už ale dal jen na své přesvědčení, že do toho, co s tradiční hudbou dělá, nikomu nic není. A dobře udělal.

Když Jim Moray nazval před dvaceti lety své album Sweet England, přes všechnu zvukovou revoluci, kterou způsobil, se především stylizoval do role romantika, kdežto Jim Ghedi už volbou skladby What Will Become of England? vrací folk do role nosiče ostrých sociálních komentářů a o Anglii mluví jako o kdysi známém místě, které je dnes takřka k nepoznání; a navíc prý rozbité. Jim Ghedi ji převzal od zpěváka Harry Coxe, pamětihodného velikána lidové hudby, který ji sice nazpíval před sedmdesáti lety, ale její zoufalý výkřik úzkosti podle rockového proletáře Ghediho sedí i na dnešek: „Co se stane s Anglií, když to půjde takhle dál? Mnoho pracujících lidí denně hladoví, nemůže najít zaměstnání a stovky jejich dětí leží v hrobě.“

Jim Ghedi sice na obalu alba Wasteland vypadá jako lord Byron, jeho bezútěšnost ale spíš odpovídá náladě stejnojmenné básně T. S. Elliota, a i když to s ním prý podle Jima Ghediho nemá nic společného, stejně si to spousta lidí myslí.

Po smrti levicově naladěného vůdce folkového revivalu Ewana MacColla se z britského folkového repertoáru postupně vytratil proletářský náboj a hrdiny dělnické třídy vystřídaly víly, nešťastné vražednice a husopasky. To se po Brexitu a nástupu pravičáků změnilo. A když se vrátíme k Irsku, kde jsou na komentování společenského dění folkaři vyloženě experti, Jimu Ghedimu se tam dostalo dobré školy. „Pocházím z dělnické rodiny a tahle témata jsou pro mne důležitá, všechno se ve folku přece pořád nemusí točit okolo poskakování na rozkvetlých loukách,“ vysvětlil, proč album uzavřel truchlivou protiválečnou písní Trafford Road Ballad od Ewana MacColla, který v ní už v roce 1948 zpíval: „Nikdy jsem nebyl mimo rodné město Salford, kromě toho, když jsem narukoval do války a pozoroval svět přes okénko tanku Mark IV.“