Afrika Mamas & Fely Tchaco: Lvice, které nikdy nespí

Globální popový hit Jerusalema rozvibroval planetu. Eletrotaneční styly kwaito a gqom mutují málem jako korona, ohledně jazzmanů ze Soweto sílí přesvědčení, že se museli snad někomu upsat, pankáči hrají tak, jak jezdí na skateboardu a do toho řvou radikálové typu BCUC. Co nám to říká o moderní jihoafrické hudbě? Nic o tom, že nejpopulárnějším stylem v zemi nadále zůstává gospel potažmo a cappella sbory. Hudbou sice hluboce spojenou se silným tíhnutím Jihoafričanů ke křesťanské víře, tím že ale vycházející ze zulské vokální harmonické tradice isicathamiya, také pořádné roztančenou.

Sbory, na čele asi s nejznámějším Ladysmith Black Mambazo, se sice k Bohu dovolávají, nejčastěji ale vyprávějí vlastní pozemské příběhy, vyjadřující osobní zkušenosti, zármutek, lásku, bojové odhodlání a všechno mezi tím. Bavit se při zpěvu není známkou slabé víry nebo zavírání očí před problémy, tělo si o pohyb a radost zkrátka řekne. Odvázaný je i gospel, v jihoafrické verzi zahrnující blues, jazz, pop nebo reggae. Na stylovou čistotu prostě nikdo nekouká. Zprvu mužskou hegemonii postupně narušily ženské sbory a mezi nimi poslední léta vyniká šestice Afrika Mamas, přezdívaná Lvice, které nikdy nespí. Na novém albu Ilanga, což znamená slunce, si zpěvačky troufly na vlastní verzi nesmrtelné Lennonovy skladby Imagine, do které v závěru v zulštině zpívají o nutnosti, aby se lidé bez ohledu na barvu kůže  ve víře v lepší svět spojili.

„Co dělají muži, můžeme dělat i my. Jako ženy nás nemůže nic zastavit,“ oznámily zpěvačky Afrika Mamas po zakončení akademie pořádané sborem Ladysmith Black Mambazo. Synové jejich už nežijícho zakladatele Josepha Shabalali se navíc nabídli, že jim složí několik skladeb. Patří mezi ně Ilanga, popisující něčím zvláštní den, kterému každý z jiného důvodu říkáme nezapomenutelný. Den, kdy slunce svítilo úplně jinak než jindy.

Spektakulární zvuk nového alba Yita zpěvačky Fely Tchaco z Pobřeží slonoviny odpovídá jejímu aktuálnímu bydlišti: sanfranciská Bay Area. Vizuální umělkyně, módní návrhářka a tanečnice ho po návštěvě řeckých táborů přeplněných syrskými uprchlíky věnovala nakonec všem migrantům z Afriky, zbytečně umírajícím ve vlnách Středozemního moře. Yita totiž překládáme z jazyku gouro jako Hluboká voda.

„Jsem vděčná za to, že mohu reprezentovat ženskou kulturu národa Gouro, ze kterého pocházím, ale mám ráda také rock, pop a elektroniku, takže jsem se rozhodla tradiční rytmy gouro zanést do vlastní směsi,“ vysvětlila Fely složení melodicky okouzlující i rytmicky úderné směsi, vrcholné ukázky vytříbeného afropopu. Od Afričanky žijící v San Francisku, nucené oslovovat jiné publikum než doma, takže střídající angličtinu s francouzštinou a západoafrickými dialekty.

Na africké hudbě je nejkrásnější, že v ní na vás jako šelma co chvíli ve tmě čeká nějaké překvapení, na které se nelze dopředu připravit. Dopředu vás nevaruje ani album Yita. Zčistajasna se z něho totiž vyloupne rozbubnovaná skladba Zaouli, po pravdě sice ne úplně ta nejzajímavější, za to tak rytmicky divná, že se rozhodnete zapátrat, proč tomu tak je a v tu chvíli po vás ta šelma skočí a drží pod krkem několik hodin. Tolik času totiž potřebujete, abyste vstřebali neuvěřitelné umění zamaskovaného tanečníka Zauouliho.

Fascinující maska je pro něho zásadní: jakmile si ji nasadí, přechází jeho tělo na ducha nadpřirozené bytosti Zamble, která za něho tančí. Tím se asi vysvětluje nadlidský pohyb nohou, rychlostí se blížící k vážce nebo futuristickému robotovi. Malý národ Gouro, známý také pod jménem Kweni, se na území Pobřeží slonoviny usídlil po rozpadu středověké  Říše Mali a jeho populace dnes čítá jen něco málo přes půl miliónů lidí. Tanec a maska představují ústřední symbol tradice národa Gouro a přestože nikdo přesně neví, odkud inspirace přišla, má se za to, že údajně od tajemné lví dcery Djely Lou Zaouli. I tak byl maskovaný taneční fenomén v roce 2017 zařazen na seznam kulturního dědictví UNESCO.