AMMAR 808: Dudy z tuniského podsvětí

Elektroproducenta Sofyanna Ben Youssefa z tohoto pořadu dobře znáte. Snad všem jeho albům jsme věnovali pozornost, a tak si jistě pamatujete, že páteř jeho energické taneční hudby tvoří zvuk legendárního syntezátoru Roland TR-808, podle kterého si dnes říká AMMAR 808.

S mezoued neměl na vybranou: popularita donedávna na okraj společnosti odstrčeného stylu v posledních letech strmě stoupá a o jeho rehabilitaci se nejvíc zasloužila mladá generace elektroniků a raperů, nacházející v mezoued příležitost pro svůj vzdor.

Po získání nezávislosti v roce 1956 se prezident Habíb Burgiba v rámci modernizace a jednotné identity Tuniska rozhodl odstřihnout od minulosti. Zakázal mnoho rituálních praktik, nechal zavřít svatyně náboženských bratrstev, tvrdě potlačoval regionální zvyky a tradice menšin. Usiloval o sekulární Tunisko a třeba léčivou súfijskou hudbu stambeli, související prý s iracionálním světem duchů, považoval za přežitý historický relikt, což vedlo k rozšíření přesvědčení, že do moderní tuniské společnosti nepatří a v její islámské kultuře představuje cizorodý prvek.

To samé si spousta lidí myslela o mezoued, dudách vyrobených z kozí kůže dovezených na tuniský venkov kočovnými beduíny, kde postupně upadly do zapomnění. Jejich čas přišel v 50. letech minulého století, s mohutným exodem vesničanů do velkých měst, hrajících v předměstských medinách hudbu podle „svých not“.

Súfijská náboženská hudba, tranzovní stambeli, malouf, nouba, chaabi a další tuniské styly se do sebe na svatbách a slavnostech zasekly v městský originál, kterému za hranicemi ghett nepřijatelné zubaté ostří dodali zpěváci otevřeně kritizujícími společnost, politiky, nezaměstnanost, náboženské odsouzení a rasismus. Mezoued, jak se dudácké prostořeké hudbě doprovázené bubínkem darboukou začalo vzápětí říkat, nepatřila žádným Rychlým šípům, ale sociálně vyloučené dělnické chudině z prostředí, ve kterém o kriminalitu, alkohol, drogy a rvačky na nože nebyla nouze. Tanečními písněmi s drsnými texty stojícími na jednom ze základních tuniských rytmů fezzani tounsi (odtud název alba) městské elity opovrhovaly, a i když se jejich přívalu neubránily, cenzurní zákaz pro vládní média platil až do konce 90. let minulého století.

Po Jasmínové revoluci, startující v Tunisku Arabské jaro, se popularita mezoued přenesla i do sousedních zemí a francouzské diaspory. Sice dosáhla celostátní obliby, antropologové a vědci ovšem tloukli hlavami do zdi. Zpěvácké hvězdy bez formálního vzdělání si písně předávali orálním způsobem, a přestože existovaly nahrávky, o minulost mezoued se nikdo nestaral, takže leccos z jeho historie zůstává v mlhách a hra na dudy je dodnes z učebních osnov konzervatoří vyloučena. Nástroj sice dnes není moc rozšířený, o skvělé zpěvák ale nouze není. Vedle veterána tradice mezoued Mahmouda Lahbiba vsadil producent Ben Yooussef na albu Club Tounsi také na mladou zpěvačku Mariem Bettouhami a súfijského vokalistu Brahima Riahiho.

Na album Club Tounsi vybral nejoblíbenější skladby z širokého repertoáru mezoued a měl k tomu dobrý důvod: „Mluvil jsem se spoustou mladých a zjistil, že ty skladby vůbec neznají, takže jsem je zasadil do nového kontextu, aby si mladí po celém světě mohli pořádně zatančit na hudbu vymyšlenou Tunisany v Tunisku.“