Baloji: Muž na správné adrese

Baloji: 137 Avenue Kaniama
Baloji: 137 Avenue Kaniama
0:00
/
0:00

Zpěváka a skladatele na Západě berou za punkového kněze zamilovaného do funky, on sám si  ale říká Čaroděj. Znalci jeho životního příběhu název nového alba 137 Avenue Kaniama rozklíčují okamžitě.

Otec Baloji Tshianiho ve třech letech odvezl v roce 1981 z Demokratické republiky Kongo do belgického přístavu Ostende a v sedmi zanechal svému osudu. Vyrůstal v pěstounské rodině a přes dost problematické mládí, kdy mu hrozila dokonce deportace, to se skupinou Starflama pod jménem MC Balo dotáhl na elitního střelce belgické hip hopové scény.

Táhlo mu na třicet a od mámy, o které neměl čtvrt století nejmenší informace, dorazil dopis: vrať se domů, stálo hned na začátku. Divná výzva pro načesaného hip hopového dandyho, veřejně deklarujícího pohrdání nad konžskou hudbou a bez sebemenší potřeby vydat se někdy do Afriky. Kdo by ovšem nechtěl vidět vlastní matku a namísto sáhodlouhého vysvětlování proto pro ni v roce 2007 natočil úspěšné autobiografické album Hotel Impala: hip hop, elektronika, soul a něco málo afrobeatu.

Setkání v Kinshase nedopadlo dobře – chtěla po něm hlavně peníze – přihodilo se mu ale něco nečekaného: Kongo ho dostalo a od té doby se tam vrací. Balojiho hudba se pak bez konžských vlivů a muzikantů už neobejde vůbec; třeba bez legendárního kytaristy Dizzy Mandjekua, živoucí legendy konžské rumby.

Album 137 Avenue Kaniama, jak je pro Balojiho typické, kombinuje také rytmy z Ghany a Zimbabwe, hodně se na něm pracuje s elektronikou, soundem moderního hip hopu a tanečníci si ani tentokrát neodpočinou, ačkoliv se za robustními beaty skrývá často tvrdá kritika politiků. Konžských i evropských. Můžete být hitmakerem nebo aktivistou, ale Baloji dokáže být obojí. I když dominantní téma alba představuje – a ne poprvé – cesta do rodného města Lubumbashi, do matčina domu a do srdce konžské hudby. Stále však o sobě tvrdí: „Nepovažuji se za Konžana ani Belgičana. Jsem Afropean.“