Boubacar „Badian“ Diabaté: Na griotské svatbě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kytara, hudba (ilustrační foto)

Nad všemi vašimi kytarovými zázraky zkuste znovu popřemýšlet. Tohle je totiž opravdický kytarový zázrak. A proč jsme o bezmála padesátiletém Boubacaru „Badianu“ Diabatém dosud neslyšeli? Tak to prostě v Mali chodí. Hrají tu muzikanti, kterým dokud někdo neřekne, že mají v prstech zlato, nijak zvlášť své umění neprožívají; hlavně, ať mají dost práce. 

Představte si, že by vám na svatbě hrál Paco de Lucia, John McLaughlin nebo Štěpán Rak. Ne do ouška, nějaký speciální koncert, ale jen pro vás, a po celou dobu; do hluku svatebního veselí. Divné, co? A vidíte, na malijských svatbách je to obvyklé a dokonce se k tomu váže kytarové mistrovství nazývané bajourou (big strings). V 60. letech, kdy si Mali užívalo čerstvě nabytou nezávislost, grioti na svatbách zaměnili kory a tradiční loutny za kytary, na jejichž hmatníky přenesli tolik jim blízký a zažitý fingerstyle. Doprovázeli hlavně griotské zpěvačky vychvalující novomanžele v písních speciálně k tomu sloužícím, tedy s velkým prostorem pro slovní improvizaci, které se kytaristé museli bleskově přizpůsobovat jak v náladách, tak rytmech. Diabaté se vyučil u toho nejlepšího: Bouby Sacko. Ačkoliv nepocházel z griotské rodiny, dostávalo se mu po celé zemi obrovské úcty, a když v roce 2011 zemřel, pozornost se soustředila na Diabatého.   

Popisovat jeho neuvěřitelný styl, hlavně v rádiu, je složité, zvlášť když máte po celou dobu pocit, že neposloucháte jednoho kytaristu, ale rovnou dva. Někdy i víc. A zapsat skladby do not, no, rádi byste takového odvážlivce poznali. Když Diabatého poprvé slyšel americký virtuoz Bill Frisell, pouze si povzdechl: „Jeden by si myslel, že už slyšel všechno a Diabaté je krásnou přípomínkou, že než se tak stane, ještě chvíli to potrvá.“     

O jakou hudbu vlastně jde, když je jasné, že posloucháme skladby rodící se v daný okamžik v Diabatého hlavě a ne pokaždé byste tipovali na repertoár mandinských griotů? Zjednodušeně by se dalo říct, že moderní akustickou kytarovou hudbu, s ozvěnami flamenca, pyrotechniky mexické dvojice Rodrigo y Gabriela a jakési africké klasiky, kterou Diabaté mimochodem vystudoval na konzervatoři v Bamako.

Když ho v roce 1995 poprvé slyšel americký publicista Banning Eyre z portálu Afropop Worldwide, sám skvělý hráč a autor knihy In Griot Time, věnované legendárnímu malijskému kytaristovi Djelimady Tounkarovi, prodal Diabatému lacino svou kytaru a na video zaznamenal, co všechno na ni během okamžiku dokázal zahrát. Přátelství jim vydrželo dodnes, a po zprávě, že Diabaté bude v New Yorku koncertovat pro krajany, mu napsal, že by s ním rád natočil debutové album a zároveň úplně to první pro svůj label Lion Songs Records.

Eyre měl jedinou podmínku: Diabaté vše nahraje sám jen s akustickou kytarou. Žádné perkuse, vokály, natož elektornika. Pouze v jedné skladbě ho směli doprovodit  bratr Manfa s kytarou a prkusista Baya Kouyaté.

Spustit audio