Daniel Kahn & The Painted Bird: Klezmer pro šílenou dobu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02344529.jpeg

Radikální židovský punkový kabaret na samé hranici korektnosti. Hodně lidí na klezmer Daniela Kahna bujaře tančí do chvíle, než jim řekne, o čem zpívá. Pak každému úsměv zmrzne na rtech. Do klezmerovského tance smrti, jak své hudbě říká, se Kahn pouští i na novém albu The Butcher's Share a dává na vybranou: je libo písně pro revoluci nebo apokalypsu?

Dešifrovat název kapely The Painte Bird (Obarvené ptáče) není těžké: kontroverzní novela Jerzyho Kosińského a krutý lidový obyčej pomalovat ptáka, pro odlišnost následně hejnem k smrti uklovaného.

Americký zpěvák, skladatel a akordeonista Daniel Kahn přenesl ducha radikální židovské newyorské scény do Berlína způsobem, na jaký nemusí každý přistoupit. Nesnaží se v sobě zabít vnitřní děsy, netahá z klobouku ublíženecké židovské trumfy. Nabízí trpkou grotesku, názor, že ať už chceme nebo nechceme, jsme odsouzení k tomu opakovat všechny historické strašlivosti. Nepohybuje se na samé hraně provokativního politikaření, sbírá body hlavně za smířlivě chápavé rýpání, a nikoliv do žeber, ale do svědomí. A nesmírně rád provokuje: „Lidé, kteří porozumějí tomu, co dělám, zřejmě někdy četli nějakou knížku o politice, historii a provinění průměrných Němců, o zkušenostech z holocaustu a zakládání státu Izrael. Zajímají mě otázky, na které z největší pravděpodobností nikdy nedostanu jednoznačnou odpověď. Nebo vy snad víte, jestli je lepší Izrael nebo Palestina?“

Míru autenticity klezmeru neřeší. Zpívá anglicky, německy, v jidiš a vkládá do něho cokoliv – rock, punk, swing, kabaret, politické písně nebo jazz. Přejímá staré židovské a revoluční písně z Německa nebo východní Evropy, ale také hodně skládá. Ve skladbě The Butcher's Share pak upírá pozornost na nevědomé předávání moci lidem, kteří nás pak ovládají a způsob jak si přitom počínají, omlouvají našimi potřebami.

Ve Freedom Is A Verb se zpívá o svobodě na které musíme pořád pracovat, protože zadarmo nám ji nikdo nedá a vůbec většinu skladeb z alba podprahově vnímáme jako hořkosladké manifesty reflektující dnešní šílenou dobu Brexitu, Trumpa a jemu podobných. Hudebně vše uvozeno názorem ruské anarchistky Emmy Goldman: „Když nemohu tančit, nehodlám být součástí vaší revoluce.“

Ta za největšího anarchistického básníka považovala svého krajana Davida Edelstadta (1866-1892). Přesunul se v patnácti letech do Spojených států a v New Yorku zakládal první židovské anarchistické společnosti. Než v pouhých šestadvaceti letech zemřel na tuberkulózu, pracoval jako redaktor anarchistického magazínu Freie Arbeiter Stimme a jeho verše se stávaly inspirací pro mnoho písní. Mezi nejznámější patří Arbeter Froyen, zpívaná v carském Rusku, Americe a do nástupu fašimus po celé Evropě. Objevila se v roce 1891, kdy Edelstadt zemřel a je věnována pracujícím ženám „jako lvi bojující za svobodu a lidské štěstí“. Píseň nově krásnou hymnickou melodií opatřil Kahn a vrchol alba z ní tvoří hvězdní hosté: Sarah Gordon (Yiddish Princess), Michael Alpert (Brave Old World), Sasha Lurje (Goyfriend), Lorin Sklamberg (The Klezmatics) a Psoy Korolenko (The Brothers Nazaroff).

Nutné rovněž vědět, že album produkoval Danielův dlouholetý kamarád, legendární punkový avantgardista Thomas Stern, tvůrce alb Nicka Cavea nebo Einstürzende Neubauten.

Spustit audio