Djeneba & Fousco: Manželé z království Khasso

Ipupa později dodal, že existují lidé, kteří mohou zpívat, u Djénéby a Fousseyniho, přezdívaného Fousco, ale snad všichni slyší, co to znamená vědět jak zpívat.  Kytarista a tvůrce většiny skladeb pochází z kraje Kayes, z toho samého jako Habib Koité nebo bluesman Boubacar Traoré. V 18. století se na území rozprostíralo království Khasso, dnes hraničí se Senegalem, Guineou a Mauretánií a hraje se tu docela jiná hudba než ve zbytku Mali. Manželé pocházejí se starobylých griotských rodů a Djénéby svůj původ odvozuje od Balla Fasseke Kouyateho, vůbec prvního griota a věrného služebníka Sunjata Keity, zakladatele bájné středověké říše Mali.

„Když smícháte dva hlasy, vyjde vám z toho magie a pokud jde o nás, ještě dvě krásné děti navíc," tvrdí Djénéby, která se narodila jen několik kilometrů od domu manžela. Znali se od dětství, jejich cesty se ale později rozdělily:  Fousco dal přednost studiu na konzervatoři a spolupráci se Sidiki Diabatém, synem slavného hráče na koru Toumani Diabatého a dnes velkou hvězdou malijského hip hopu. Djénebe v Bamako také chodila do hudební školy, byla však víc soutěživým typem, takže se v roce 2010 přihlásila do talentové soutěže a nepřekvapivě zvítězila. Rok na to je s Fousco pozvali do Paříže na významný festival Africolor a nabídli dvouletý studijní pobyt, završený možností natočit debutové album Kayeba Khasso.

Manželé si s ním prožili pocit déjà vu: zase jim všichni tleskají. Sice tentokrát nikomu, jako během soutěže, nevidí do tváře, zato vědí, že potlesk pochází z celého světa: album se v dubnu usadilo na prvníM místě evropského žebříčku world music a zabodovalo i v anketě Transglobal World Music Chart. Důvod? Neokoukanými tvářemi to není: vedle úchvatných hlasů takový úspěch předurčilo Fouscovo umění napsat skladby jako řemen. Citlivě modernizuje griotské eposy a především, dokáže z proudu západoafrické hudby vystoupit kombinací tradičních nástrojů s elektrickou kytarou, akordeonem a velmi inovativně s cellem francouzského jazzmana Valentina Ceccaldiho, nahrazující baskytaru.

Pokud snad máte pocit, že to už tady bylo, a můžete klidně myslet na Amadou & Mariam, dobře album poslouchejte: za tak zjednodušující zařazení se sami sobě brzy omluvíte. Fousco netlačí tolik na popovou pilu a dokonale využívá hraničního pnutí, v němž vyrůstal. Griotskou mandinskou velebnost, proslulou rozvážným stoupáním k emočnímu vrcholu, s ryzí nápaditostí střídá s tvrdým rockem a úvod skladby Kono rozhoupe reggae, aby ji zakončil mrazivými tóny cella, coby předzvěsti ohlášené smrti. A bylo u něho jen otázkou času, kdy najde ideální průsečík pro tuarežský kytarový assaf a bluesovou naléhavost, zdůrazňující chaos dnešní Afriky, poznamenané emigrací.

Možná teď trochu přeháníme, zbavit se ale pocitu, že s manžely posloucháme budoucí západoafrické hvězdy, jen tak nejde.  A možná to tuší i jejich mentor, slavný malijský hráč na koru Ballaké Sissoko, kterého slyšíme v nádherné skladbě Regrets.