Děti africké mámy

Kulturní přeskoky hudbu obohacují, jenom je přitom dobré dávat pozor, aby, řečeno cimrmanovsky, neskončili mimo hřiště, kdy snad jen autoři tuší, co je ke spolupráci vedlo, zatímco posluchači jsou vedle jak ta jedle. Proto se radujme, že náhodné setkání marockého mandolinisty Azize Sahmaouiho s americkým cellistou Ericem Longsworthem skončilo úspěšně, i když název alba Il fera beau demain matin jusqu'à midi, což v překladu znamená Zítra dopoledne bude pěkné počasí, tomu nenapovídal a čekal se spíš multikulturní guláš. A vida, dočkali jsme se krásné komorní nahrávky, do jejíhož akustického přediva patří také perkuse Adhila Mirghaniho. Z kolekce autorských skladeb, vyčnívá volba nádherné písně Morning has broken, původně křesťanského chvalozpěvu z roku 1931 s textem britské básnířky Eleanor Farjeonová. Na což se za samého nadšení z celosvětově proslavené verze písničkáře Cata Stevense docela zapomnělo. Dvojice se poetice božího znovuzrození nového dne příblížila nejen jemným doprovodem, ale i Ericovým střídáním angličtiny s arabštinou.

Když zapřemýšlíme, co Azize Sahmaouiho s Ericem Longsworthem vedlo k rozhodnutí pustit se společně do natáčení, nejspíš nám z toho napoprvé vyjde jejich jazzová minulost, zahrnující třeba Azizovu účast v legendární skupině The Zawinul Syndicate. Jinak ho známe ze stylově nespoutané pařížské skupiny Orchestre National de Barbes a hlavně coby leadra vlastní University of Gnawa, se kterou nás i na festivalu Colours of Ostrava drtil hypnotickými rytmy marocké gnawy. I ty do skladeb alba vedle jazzu, blues a folku jemně vkladá.

Zatímco milovníci marvelovek se ptali, komu v soundtracích filmů Černý Panter a Wakanda Forewer patří tak vypjatý hlas, obdivovatele senegalského zpěváka Baaba Maala spíš zajímalo, kdy se namísto hollywoodských trháků začne znovu věnovat vlastní tvorbě a konečně představí nové album. Osm let čekání od předcházejícího The Traveller se zdálo nekonečných i z toho důvodu, že Baaba vlastně už žádné nikdy natočit nechtěl. Nakonec se k tomu odhodlal, nazval ho Being a svěřil se do rukou švédského producenta Johana Huga. A protože v sobě sedmdesátiletý Baaba cítí zodpovědnost za to, aby lidem řekl, co je pro jejich správný život nezbytné a varoval před chybami, kterých by mohli nadosmrti litovat, s hostujícím zpěvákem Esau Mwamwaya ze skupiny The Very Best ve skladbě Freak Out lidem radí, aby si dávali pozor na nebezpečí sociálních sítí a pro upoutání chvilkové pozornosti na ně nevkládali osobní věci.

Návrat ke kořenům zpěvák a hráč na koru Djeli Moussa Condé zdůraznil už názvem alba: Mamma Africa. Natočil ho s producentem a multiinstrumentalistou Géraldem Bonnegracem z Martiniku, který guinejskému griotovi překvapivě, na rozdíl od předchozích afro-funkových alb, ušil na míru akustický zvuk. Nejspíš i díky tomu se povedlo naplno prodat Djeliho výjimečný hlas; když tedy necháme stranou jeho hráčské umění na koru. Nedosti na tom: posluchače tím intenzivněji vtáhl do děje vyprávění o dvacetiletém životě ve Francii. Jako sideman tu sice pracoval pro Manu Dibango, Salifa Keitu, Alpha Blondyho nebo Richarda Bonu, ne vždycky se mu ale dařilo. V 90. letech přišel o povolení k pobytu, takže putoval do vězení a jak s úsměvem vzpomíná, jen neustále plná letadla odvážející ilegální migranty, ho úředníkům znemožnili poslat ho domů. K mámě Africe, která navzdory nesmírnému bohatství prý trpí.

Djeliho hudbu na albu definují autorské skladby s ozvěnami mandinských tradic, blues, reggae a Latiny. „Jsem Afričan žijící v Evropě, ale s Afrikou v srdci,“ prohlasil Djeli, na druhou stranu smutný z vývoje černého kontinentu drancovaného těžbou nerostného bohatství a politickými hrátkami. A když ve skladbě Wemaly zpívá o mladé,  generace, jde stejně tak o poctu její statečnosti, jako připomínku beznadějného stavu, do kterého mladé uvrhl politický převrat v Guinei-Conakry. „Musíme guinejské mládeži pomoci, jinak ji připravíme o budoucnost. V mé vlasti totiž zavraždili pravdu a hlasovali pro lež,“ slyšíme od Djeliho.