Dom Flemons & War and Treaty: Láska v oku bouře

Mít indiánské jméno, nejspíš by znělo Ten, kdo sahá daleko do historie a hraje postaru. On si ale říká American Songster, což je totéž, jen jinak řečeno. Málokdo má tak hluboké znalosti z americké černošské historie a dokáže z ní na mnoho nástrojů zahrát v podstatě cokoliv jako Dom Flemons. S patřičným vysvětlením a bez ignorování i těch nejhorších důsledků otrokářské éry a rasismu.

Začal s tím už v triu Carolina Chocolate Drops a nikdy, i když už měl vlastní kariéru, si nenechal vyvrátit, že dějiny americké hudby obsahují spoustu děr, záměrných zkreslení a vyzmizíkování černošských vlivů.

V Nobody Wrote It Down, jedné z temných skladeb nového alba Traveling Wildfire napsané s pomocí písničkáře Carla Gustafsona, připomíná i zapomenuté osobní příběhy: „Pradědeček byl uprchlý otrok, a kdyby ho našli, čekala by ho oprátka. Přesto jezdil pro Pony Express a vstoupil do Buffalo Soldier. Dědeček hnal jako kovboj dobytek a strýc z hořícího vlaku zachránil ženu. Nikdo to ale nikdy nezapsal, v učebnicích dějepisu nic takového nenajdete a nevznikl o tom ani žádný film.“

Zranění s dlouhodobými fyzickými i psychickými následky utrpěné během koncertu v roce 2010, kdy se mu následně rozpadl profesní život, obří kalifornské požáry a záplavy v New Orleans o deset let později, završené covidovým lockdownem, který prý těžce prožíval, přivedly Doma k natočení dosud nejosobnějšího alba. Podle něho evokující apokalyptický impresionistický obraz, zdůrazňující jeho obavy a úzkosti z křehké nejistoty ohledně politických, sociálních a kulturních změn.

„Nastal putující požár, rozprostírající se jako nekonečná štěrková cesta a jdoucí si kam chce. Ach, má lásko, proč jsme skončili v oku bouře?“ zpívá Dom v titulní skladbě Traveling Wildfire a hrozivě přitom buší do bubnu.

Album Traveling Wildfire má být podle Doma metaforou obrody po zkáze a svým způsobem výpovědí o vynoření se z hlubin nejistoty a nalezení nové síly. Natočil ho se skvělými muzikanty a k vlastním skladbám přidal výpůjčky od Erica Andersena, Boba Dylana a country-gospel We Are Almost Down to the Shore si našel ve sbírce Kongresové knihovny. Spirituál sice pochází z konce 19. století, ale Dom vyšel z verze slepého černošského pouličního zpěváka Jimmie Strothera, kterou s ním ve věznici, kde seděl za vraždu, v roce 1936 natočil sběratel John A. Lomax. Pro Doma bylo rozhodující, že silný nábožensky laděný text vysílá poselství o naději.

Některá alba obcházíte jako mlsný pes, jiná s pochybnostmi. Strach z přeslazené country, to protože černošská manželská dvojice War and Treaty patří mezi hvězdy nashvillské The Grand Ole Opry, kde si na ni potrpí, se ale tříští o famózní hlasy Michaela a Tanyi Trotter. A když říkáme famózní, tak fakt myslíme famózní. Navíc jejich čtvrté album i přes návodný název Lover’s Game odpalují skladby typu An't No Harmin' Me, které vás s rockovým a gospelovým napětím definitivně zbaví obav z country romantiky a dostane tam, kde jste chtěli být. V baru, kde si zamilovaná dvojice v duetech vyznává lásku stylem, jako za zlatých časů Motownu. 

Manželé z Michiganu nevynalézají kolo: spousta skladeb jede podle povědomě známého gospel-soulového vzoru, ohromným procítěným vokálním náporem a přesvědčivostí ovšem myšlenky na pouhý revival vygumují. A můžete si stokrát říkat, že jim takové staromilství lidově řečeno nežerete, a přesto mu podlehnete a nad verši „tvoje láska je mým náboženstvím a chci být věrným členem tvé církve“ se přestanete uculovat. Ika a Tina Turnerovy se měli přece podobně rádi jako Tanya a Michael...