Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – prosinec 2024

Nevzdalujeme se od kořenů flamenca, ale nastal čas tradiční žánr aktualizovat a vyjadřovat se současným jazykem, kterým porozumí naše generace. Opouštíme normy, abychom se mohli definovat takoví, jací jsme. Tak zhruba zní manifest mladé flamenkové generace, rámující svou hudbu elektropopem a hip hopem. Na debutovém albu Sangre Sucia tedy Špinavá krev, se k manifestu hlásí také třicetiletá zpěvačka Ángeles Toledano dosud známá pouze v klasických kruzích.

Než začnete zvedat obočí, co je to zase za výmysl, spojovat tradiční vokální styl joik s elektronikou a divnými nástroji, měli byste vědět, že zpěvačka Ánnámáret požádala bohy o svolení, což je u severského národa Sámů vnímáno za akt bez nutné odpovědi. Navíc jim slíbila, že na albu Bálvvosbáiki (Uctívání) bude se spoluhráči cestovat do krajiny snů a hledat moudrost. Joik představuje hluboce intimní záležitost, umožňující dorozumívat se s předky, vžít se do mysli jiné osoby, získat představu, jak jste v komunitě vnímáni nebo navázat vztah s přírodou do té míry, že se ztotožníte se zvířaty. „Joik nezpíváme o něčem, ale o tom, že jsme člověkem, krajinou nebo sobem a k tomu nepotřebujeme slova. Joik nám také nabízí způsob, jak získat cit pro někoho, koho osobně neznáte,“ vysvětlila Ánnámáret symbol kultury Sámů daný na albu do souladu se současností.

Joik se tradičně zpívá bez doprovodu nástrojů, jenom šamani používají bubny. Spojením s elektronikou a lyrou jouhikko dvou finských hudebníků není sice obvyklé, nicméně jak z tohoto pořadu dobře víte, civilizace se před Sámilandem nezastavila a moderní uchopení starobylého umění je už pevnou součástí sámské moderní kultury. Album Bálvvosbáiki vychází z koncertního projektu, v němž zpěv a skladby doplňuje videoprojekce finské umělkyně Marji Viitahuhta. „Cestuji s pocitem, že naši předci jsou tu pořád s námi. Procházíme krajinou a prokazujeme úctu zemi, stejně jako zvířatům, rostlinám a záhrobnímu světu. Po příchodu požádáme o svolení vstoupit a před odchodem poděkujeme za možnost pobývat na posvátném místě Bálvvosbáiki,“ uvedla ke konceptu zpěvačka Ánnámáret, jejíž rodina se na hranicích s Norskem stále živí chovem.

„To, že něčemu nerozumíme nebo to nevidíme, neznamená, že by to neexistovalo – právě naopak. Jednoduše to znamená, že tomu nerozumíme nebo nedokážeme vidět,“ objasnila izraelská zpěvačka a skladatelka Irit Dekel filosofii nového alba Starlings, na kterém nechala zazářit svůj židovský původ. Skladby začala skládat před 7. říjnem 2023, pak to nešlo, dokonce prý úplně přestala poslouchat hudbu a když se k ní znovu vrátila, přehodnotila i přístup ke psaní, kdy se prý napojila na židovský duchovní svět a s vírou ve vyšší moc pustila do vnitřního dialogu se světem. „Sezónu po sezóně se měním jako mé oblečení. Měla bych odejít, ale kam, když to sama nevím. Jsem otevřená větru, světlu, dni a noci. Vyrůstáme a pak umíráme, takže si sundávám staré šaty,“ zpívá Dekel ve skladbě Season To Season, shrnující starou pravdu, že pokud chcete jít dál, je potřeba odhodit vše, co už vám neslouží. Jinými slovy, ze smutku se žít nedá.

Vyrostla v Haifě a dnes žije v Tel-Avivu. Vystudovala uměleckou školu a inspiraci ke své hudbě našla v literatuře, Tóře, kabale a vztahu k přírodě, uprostřed které v Haifě dlouho žila. Svou směsí indie-folku, popu a východoevropského klezmeru zaujala vyhledávaného britského producenta Jonathana Quarmbyho, držitele Mercury Prize a Grammy. Vedle vlastní kariéry spolupracoval s Lewisem Capaldim nebo Tiken Jah Fakolym, takže má cit pro hravost, která z alba Starlings doslova prýští.

Nové album Akkor zpěvačky Melike Şahin dokládá, jak těžké je dnes v Turecku sloučit hudbu s názory na kterých vám záleží a bez kterých byste nebyli sami sebou. Bývalá členka skupiny Baba Zula se po osamostatnění proměnila ve hvězdnou divu, což na Blízkém východu znamená respektovanou umělkyni symbolizující ženskou sílu a vzdor, protože dosáhnout úspěchu v konzervativní patriarchální společnosti není pro ženu stále vůbec snadné, a vedle nutnosti překonat mnoho tabuizovaných překážek, to nese riziko odsouzení, byť žijeme ve 21. století. Ani u Melike Şahin se sláva nevylučuje s aktivismem a povaha její emancipované hudby, do značné míry platformy pro vyjádření solidarity a rovnoprávnosti, se stala synonymem pro ženská hnutí v Turecku. Potvrzuje se tím, že nezáleží na tom, jakou hudbu hrajete, ale na slovech, která do ní vkládáte. Od Melike Şahin totiž čekejte moderně střižený turecký pop protažený anatolským rockem a blízkovýchodními vlivy. Do alba Akkor vložila velké ambice, takže ho s britským producentem Martinem Terefem natočila s opravdu hvězdnou mezinárodní kapelou v Londýně.

Texty pětatřicetileté divy se dnes zpívají na protestních shromážděních proti násilí páchaným na ženách a komunitě LGBT+ považované v Turecku za zvrhlost. Když Melike Şahin loni přebírala cenu magazínu Elle, namísto poděkování prohlásila: „Věřím, že v této zemi přijde den, kdy nebudeme souzeni ani lynčováni za to, koho milujeme, koho líbáme a kde se odhalujeme nebo zahalujeme. Mé sestry, budeme si společně moc užívat štěstí plynoucí z toho, že jsme lidské bytosti. Své ocenění věnuji hrdým úsměvům, které si zasloužíme, a cenám, které za ně platíme.“ Svou otevřeností zpěvačka samozřejmě vzbudila silné veřejné pobouření a umělecký festival ve městě Bursa okamžitě zrušil její plánovaný koncert. Na albu Akkra jim pak, jak sama řekla, poslala dárek ze své feministické žíly, který by se prý dal shrnout slovy: pryč s patriarchátem a nenávistí.