Songhoy Blues: Sjednocující afro-rock'n'roll z Mali

Proto na něm hostuje celá řada jinak hudebně vzdálených muzikantů a stylová rozmanitost sahá od tuarežského kytarového assoufu, k eposům mandinských griotů, loveckým písním z kraje Wassoulou, taneční takambě nebo pouštnímu blues ze severu Mali, odkud členové skupiny pocházejí.

Stmelující záměr alba Héritage se vztahuje i na nástroje, znějící v minulosti takto dohromady pouze ve výjimečných případech. „Míchání kultur nezačalo s námi, zdědili jsme ho od předků a patří jim naše poděkování za to, že nám odkázali hudbu, podle které se budoucí generace dokázali orientovat v tak různorodé malijské společnosti,“ prohlásil kytarista Garba Touré. Jeho otec hrával na perkuse s kytarovým velikánem Ali Farka Tourém, který dávno předtím chápal malijskou hudbu jako společné dědictví. Napůl Songhajec napůl Tuarég natáčel třeba přelomová alba s loni zesnulým griotským hráčem na koru Toumani Diabatém, jehož syn Mande Sidiki teď přijal pozvání skupiny k natáčení a se zpěvačkou Rokií Koné ho slyšíme ve skladbě Norou. 

Je těžké na každém kroku nepřipomínat, že dění v Mali ovládaném vojenskou juntou patří k nejsmutnějším případům postupného rozpadu státu, které v západní Africe můžeme v přímém přenosu sledovat. A ještě těžší přitom nedospět k názoru, že kdyby se do toho nemíchali Rusové a náboženští fanatici, dlouholetý vzor demokracie by se nemusel ocitnout na okraji propasti etnického konfliktu. Zmiňujeme to pro případ, kdybyste netušili, proč Shongoy Blues vyzývají k národnímu usmíření a ukončení násilí mezi sousedy bojující mezi sebou o pastviny a zdroje vody. Na severu Mali k tomu pořád páchají zvěrstva Wagnerovci s islámskými džihádisty a možná nejvíc to od nich schytávají Tuaregové, ale také Songhajci, žijící okolo řeky Niger, odkud čtyři mladí muzikanti po roce 2012 uprchli do hlavního města Bamako, aby tu založili skupinu, do jejíhož názvu vložili svůj původ i hudbu svého regionu. 

Přechod z rockové bouře do akustického vánku bývá často trikem, jak jednu a tutéž hudbu prodat dvakrát. Pro Songhoy Blues to neplatí: k odpojení ze zásuvky je donutila nouze. Hudební scéna v Mali totiž zkolabovala, studia trpí dlouhými výpadky elektriky a počet západních odvážlivců, kteří se v minulosti zajížděli natáčet, se ze dne na den snižuje. Skupina se sice po začátku covidu stačila vrátit do Bamaka, o hraní tu ale nezavadila, a zatímco bubeník Nathanael Dembélé to vzdal, zbývající trojice se pustila do skládání a s dalšími hudebníky nacházejícími se ve městě pustila do natáčení akustického alba. Přidali se k nim veteránští kytaristé Afel Bocoum a Samba Touré, slavné zpěvačky Hawa Dembéle a Rokia Traoré a dravost do akustického afro-rock'n'rollu, jak mu začali říkat, zanesli hráči na balafon, loutnu ngoni a perkuse. Ve studiu zpěváka Salifa Keity se zkrátka sešel výkvět malijské hudby a ve skladbě Boroterey dokonce slyšíme texaského steel kytaristu Kima Herriageho.

„Malijský umělci procházejí velmi těžkým obdobím a je to pro ně otázka přežití, a pokud nebudou moc Songhoy Blues v Bamako pokračovat, nemůžeme vyloučit, že se přestěhujeme do jiné země,“ řekl v rozhovoru pro magazín Songlines kytarista a zpěvák Garba Touré. S připomínkou, jak nesmírně důležité se album pro skupinu stalo.

Nepochybně přijde den, a byť později, než si bohužel myslíme, a v Mali bude znovu bezpečno a země se znovu vrátí mezi světové hudební velmoci, kam se sjíždějí umělci z celého světa natáčet s místními alba a Songhoy Blues se, jak už teď avizují, budou moc vrátit k elektrickým kytarám a pořádnému rocku. Do té doby jsou na tom spolu s ostatními sami, a sice se snaží, mají to ale těžké.