Dom La Nena & Kalaha: Světoběžníci v časech pandemie

Experimentální elektronika, acid techno, anatolský rock, dánská psychedelie, folk, jazz, afrobeat a malijské blues v jednom balíčku pod názvem Mystafa. Ufff. Kdo hned poutíká do obchodu koupit si takové album, ať zvedne ruku.

Jenomže singly Dans det op a Özgürüm Ben z ucha nedostanete, to prostě nejde, takže pátráte dál. A jako každý, kdo s vírou, že ne všechno co na první pohled vypadá divně, divné být nakonec nemusí, dáte šanci i zbývajícím. A pak už se jen nenápadně ohlížíte kolem sebe, jestli vás náhodou někdo u tak trestuhodného váhání nepřistihl. To byste asi nechtěli. Kdo má ale sakra vědět všechno, že?

Třeba že skupinu oceněnou Danish Music Awards tvoří dva respektovaní jazzmani – bubeník Emil De Waal a kytarista  Niclas Knudsen – a uznávaní elektroproducenti  Spejderrobot a Rumpistol. To vás z neznalosti jména Kalaha ale fakt neomlouvá. To si je potřeba přiznat. Na albu potěší i přítomnost hostujícího zpěváka Uffe Lorenzena ze slavné dánské psychedelické kapely Spids Nøgenhat.

Na předchozím albu Mandala se to hosty také hemžilo a nechyběla mezi nimi ani zpěvačka tureckého původu Hilal Kaya. Pro novinku Mystafa složila tři skladby a text té nejvýbušnější vysvětlila: „Píseň Özgürüm Ben, což se do angličtiny překládá, jako Jsem svobodný, je o vzpouře proti vžité představě, že by se lidé měli držet dál od nepříjemných problémů a jako ovce podléhat sociálnímu a kulturnímu tlaku, namísto aby jim čelili, a zbavili se jich. Třeba utlačované turecké ženy.“

Když se loni na jaře všechno kvůli pandemii zavřelo, získal prý elektroproducent Rumpistol dojem, že sedí v izolovaném táboře a jedinou cestou ven pro něho představovala hudba, umožňující mu prolétnout se po světě. Kterýmkoliv směrem, jen když se zbaví narůstající klaustrofobie. Paradoxně mu pomohli dánští písničkáři  Hjalte Ross a Maria Køhnke se smutnou rozchodovou skladbou Hurt You Once Again.

Píše se o ní, že je malá a křehká. A je to pravda. Vedle svého violoncella navíc působí Dom La Nena dojmem dívky, která potřebuje zachránit. Než začne zpívat, pak si tím už nejste jisti a přemýšlíte o tom, jestli vás svými malátně melodickými písněmi naopak nezachraňuje ona. Vydechnout pak úlevou z té krásy nepomůže, protože za chvíli jste stejně znovu nafouknutí jako balón.

„Myslím, že lidé prostě potřebují slyšet mojí hudbu," vysvětlila kdysi a znělo to možná sebevědomě, leč i pravdivě.

Navíc, dnes hudbu Domy obzvlášť potřebujeme a tím, jak na novém albu Tempo emotivně graduje, stává se hymnou naděje a druhem stínu, chránící nás před spalujícími účinky pandemického zmaru.

Letos dvaatřicetileté Dominique Pinto od dětských let nechyběla odvaha ani cílevědomost: na čtvrté narozeniny chtěla pozvat oblíbeného Vivaldiho, což samozřejmě dost dobře nešlo, ale když se v jedenácti s rodiči přestěhovala do Paříže a zaklepala u dveří slavné klavíristky France Clidat, ta už ji do kursů zpěvu a hudební nauky vzala.

Dva roky na to propadla zvuku cella, takže bez přemýšlení zatelefonovala do Spojených států a než se překvapená „bohyně violoncella“ Christine Walewska nadála, měla novou studentku. Pravda, od Dominique to vyžadovalo přestěhovat se za ní do Buenos Aires, kde se ve třinácti stala nejmladší studentkou konzervatoře, za to má od té doby nové jméno Dom La Nena neboli Maličká Dom.

Písně zpívané španělsky, portugalsky a občas francouzsky, tvoří hudební vesmír, v němž pátrat představuje ztrátu času na úkor poslechu. Nemá u ní také smysl vstupovat do debaty o vlasti, a pokud se její hudbu pokusíte definovat čistě brazilským způsobem, uděláte ji tím prý medvědí službu. Miluje Brazílii, žije tam její rodina, často tam jezdí, ale bydlet by tam prý nemohla.

Svázanost s latinskoamerickou hudbou ovšem nikdy nepopřela, naopak, jde ji naproti stále víc, což teď potvrdila duetem s mexickou písničkářkou Julietou Venegas. Pokládají si v něm otázky ohledně minulosti a přicházejí na to, že život nejde vždycky podle plánu, takže než trpět zklamáním, je prý lepší se přizpůsobit situacím, které přináší.

Podívejte se na videoklip, natočený jako vždy manželem, francouzským režisérem Jeremiahem, a užijte si skotačení obou zpěvaček pod kapkami deště v nočním Buenos Aires.

Dom La Nena neposouvá hudební originalitu dramaticky vpřed. Pouze nabízí nenápadně úchvatné sondy do svého neustále se měnícího autorského přístupu. Veškerý zvuk alba Tempo, kdy předpokládáme, že posloucháme syntezátory, bicí nebo smyčcová kvarteta, vytvořila formou loopingu sama, jen svým hlasem, s violoncellem a klavírem. A když se jí narodila dcera, věnovala ji píseň Teu Coração, do níž vložila záznam tlukotu jejího srdce.