Dvacet let pořadu Hudba ze zapadlých vesnic

Krátká vzpomínka na to, že letos tomu bude dvacet let, co se natáčí pořad Hudba ze zapadlých vesnic, z toho posledních deset pro Český rozhlas Ostrava.

Čas na nostalgické vzpomínání? Ne, na to si nepotrpím. Letmé připomenutí, nakolik se během toho času proměnila hudba, si ale neodpustím a vždycky budu mít radost z toho, že i mnohým afrických umělců se mezitím podařilo stát se globálními hvězdami, jako třeba nigerijské zpěvačce Yemi Alade.

Každý týden se stávám vaším průvodcem neohraničeným hudebním vesmírem, kterému říkáme world music. Společně posloucháme hudbu, která před staletími vznikla v těch nejzapadlejších vesnicích planety, nebo naopak jej moderní podobu, poznamenanou globalizaci a tepem světových metropolí.

Slíbil jsem vám hned na začátku – a vždy jsem se snažil tu hudbu uvést do historického a společenského kontextu, zkrátka vám o ní něco vyprávět, protože v některých případech nedává ta hudba bez příběhu smysl. Jinak byste tančili a nevěděli proč. Což by byla škoda.

Jiří Moravčík

Jiří Moravčík

Hudebním publicistou na volné noze zaměřeným na world music, folk a tradiční hudbu se stal počátkem 90. let. Přispívá do hudebních magazínů UNI, Full Moon a Harmonie a je členem celosvětového žebříčku Transglobal World Music Chart.

O hudbě píše knihy a s fotografy Yvettou Stránskou a Ivanem Prokopem provozuje webovou stránku World Music. Roky byl také součástí týmu Zlaty Holušové, který připravoval festival Colours of Ostrava.

Hned v prvním pořadu jsem posluchače před 20 lety upozornil, že spojovat world music s žánrem je jedno velké a bohužel stále praktikované nedorozumění. Vždyť mezi nahrávkami, dejme tomu z Pákistánu, Bretani, Mongolska nebo Karibiku vedle toho, že se jedná o hudbu, nenajdete žádné přímé kulturní nebo historické souvislosti. Takže jakýpak žánr?

Ten zastřešující název world music je navíc zbytečně démonizovaný a spousta posluchačů si do něho promítá mylný předpoklad, že už z podstaty svého původu se hudba z Afriky považovaná za world music té západní nemůže rovnat, a tím pádem ji odsouvají do předpokoje svého zájmu.

Vtip je v tom, že bez hudby z Afriky přenesené v otrokářské éře do Ameriky by zjednodušeně řečeno možná nikdy v podobě, jakou známe, nevzniklo blues a po něm jazz, rock, country a vlastně většina pop music. Proto jsem na úvod před 10 lety zvolil skladbu Jama ko od malijského Bassekou Kouyateho, hráče na loutnu ngoni, přímého předchůdce amerického banja.

Zatímco na samém začátku jsem do rádia nosil tašku cédéček, dnes z ní k úlevě techniků vytáhnu malou flešku. Komu by se přece ještě dnes chtělo nahrávky zdlouhavě grabovat, když stačí dvakrát kliknout na myš a vše se během několika vteřin uloží do studiového počítače.

Podobně je to s hudbou. I do ní v uplynulých letech naplno pronikla elektronika a moderní technologie umožňující umělcům další způsoby vyjádření.

V tomto pořadu jsem třeba často připomínal, jakou revoluci způsobily v Africe laciné syntezátory a rozšíření mobilních telefonů nahrazující finančně nedostupná nahrávací studia a nástroje. V tu chvíli se jako požár v Africe rozhořela elektronická taneční hudba a vznikla celá řada nových hudebních stylů, sice vycházejících z tradic, nicméně převádějící do 21. století.

Málokdy dokážu říct, jakou hudbu budu příště v pořadu pouštět, ta si o to často řekne sama. Jedno jsem však od prvního pořadu věděl dopředu. Vždy půjde o něčím výjimečnou, originální a přesahovou hudbu, která se v rádiích běžně nehraje, a málokdo ji zná. Stále se také držím přesvědčení, že se nám s tou hudbou dostává důležitých poselství a zpráv z míst, o kterých na západě často nemáme ani tušení. A v neposlední řadě nepřestávám věřit na to, že čím víc poznáš cizinců a jejich příběhů ukrytých v písních, tím méně budeš mít nepřátel.

Naslouchejte našim srdcím, poznejte naši kulturu a naši hudbu berte jako nabídku přátelství, hlásala vždy (letos třiaosmdesátiletá) kanadská písničkářka indiánského původu Buffy-Sainte Marie, jejíž koncerty se často mění v obřady lidství.

Celý život jsem hudební publicista, nicméně se přiznám, že poslední léta stále raději hudbu pouštím v rádiu, když bych o ní psal. Tím, jak se hudba mění a její autoři přestávají respektovat jakékoliv zeměpisné, stylové a žánrové hranice, je totiž těžké takovou hudbu popsat, aniž by to nepřipomínalo nějaký seznam.

Přijde mně, že 20 let pořadu Hudba ze zapadlých vesnic uteklo jako voda, a než se pustí do další dekády, rád bych vám, vážení posluchači, poděkoval za přízeň a zájem. A totéž poděkování platí pro Český rozhlas Ostrava, který mně umožňuje pouštět hudbu, která se v rádiích skoro vůbec nehraje, a přitom by si to zasloužila.

Spustit audio