The Garifuna Collective: Nechte nás snít a létat

The Gafiruna Collective
The Gafiruna Collective

Smrt zpěváka Andy Palacia ubrala členům jeho kapely Garifuna Collective na síle pokračovat. Nahradit nenahraditelného není jen tak. Semknuti smutkem pro něho přesto natočili album s lakonickým názvem Ayó (Sbohem). Do pojmenování novinky Aban (Jeden) zase vložili jednotné odhodlání i za Palacia udržet naživu jedinečnou hudbu a kulturu malého jihoamerického národa Garifunů pod ochranou UNESCO.

Zatímco ponětí o zrodu jiných národů se ztrácí v mlze dohadů, Garifunové mohou posloužit přesným rokem 1635. Tehdy u ostrova Sv. Vincent v karibských Malých Antilách ztroskotaly dvě španělské otrokářské lodi, černí Jorubové z Nigeru doplavali na břeh a postupně se smísili s místními indiánskými kmeny Karibů. Za delší čas k nim přibyli otroci z Jamajky a francouzští kolonizátoři. Během sta let se pak všichni v poklidné symbióze promísili a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifunové. A když je z ostrova vyhnali Angličané, vydali se během 19. století na honduraskou pevninu, do Nikaraguy a Guatemaly; nejvíc jich v současnosti žije v Belize, středu bývalé mayské říše.

Bez ohledu na to, že garifunská hudba zahrnuje početnou řadu rytmů a karnevalových tanců, od 70. let se největší pozornost  soustřeďuje na dva styly: punta a paranda. Zatímco tradiční punta se přidáním elektrických kytar a kláves přeměnila na moderní punta-rock, absorbující i jamajské reggae, u starobylé, výhradně akustické parandy jako by se zastavil čas.  „Představte si africké rytmy, kubánský son, americké blues a západoafrické kytaristy dohromady,“ píše se v encyklopedii World Music.

Album Watina natočené Andy Palaciem v produkci Ivana Durana zaznamenalo čistou esenci garifunské tradiční hudby v moderním vyznění: nazpívaném v původním jazyce a dolující z historie zapomenuté obřadní léčivé tance, a cappella zpívané motlitby, milostné a pracovní písně a nahrané ve spolupráci s multigenerační all-stars partou garifunských hudebníků a zpěváků z Belize, Guatemaly a Hondurasu – The Garifune Collective. Andy za něho v říjnu roku 2007 získal cenu Womexu a pár měsíců  nato, v lednu 2008, ho skolil infarkt.

V melodické, zpěvné, na sborech postavené, rytmicky živelné, kytarami, dřevěnými bubny a perkusemi ze želvích krunýřů hnané garifunské hudbě se odráží její podstata, spočívající v kolektivní tvorbě. Přidat se může každý: hlasem, tleskáním,  i s nástrojem. Albem Aban míří Garifuna Collective do budoucnosti: zdaleka nejvíc ho rozvibrovali elektrickými kytarami, přidali dub a reggae na bluesový způsob, což je doména zpěváka Emilio Thomase. Třeba ve skladbě Hamala (Let Him Fly), údajně, jak je to prý pro garifunské umělce příznačné, naskočené ve snu. Nezpívá se v ní o ničem jiném než o síle komunity, bez které se každý, kdo má chuť se rozlétnout do světa, neobejde. Zkrátka vzkaz: nechte nás snít a létat.

Když anděl strážný garifunské hudby Ivan Duran – producent a majitel vydavatelství Stonetree Music – navštívil vloni ostravský festival Czech Music Crossroads,  vyprávěl o historii Garifunů a připomněl jejich boj proti Britům pod vedením Josepha Chatoyera, pro všechny navždy národního hrdiny. Právě jemu věnovala skupina závěrečnou skladbu Chatuye odvážně mísící starobylý rytmus wanaragua s elektronikou.