Haris Pilton & Charif Megarban: Taneční lahůdky na léto

Představte si, že stojíte před plakátem, na kterém je velkým písmem napsáno: Do vašeho městečka přijel slavný umělec Haris Pilton, aby vám zahrál písně Zatřes knírem, Rakije je problém nebo Ještě jeden drink a končíme. Pravděpodobnost, že ještě, než tak bohatýrskou nabídku dočtete, se rozhodnete show vynechat je velmi vysoká. Někdo ji navíc ani nedočte, stačí mu jméno Haris Pilton, naznačující, že si z vás zřejmě někdo dělá srandu, což lze pochopit, divnější si slovinský romský elektro producent snad ani zvolit nemohl, přesto byste ale neměli dát na první dojem a dát mu šanci.

Show Harise Piltona nadopovanou dubem, reggae, bulharskými ženskými sbory, balkánskými dechovkami a soundtracky podle vzoru Quentina Tarantina je sice těžké popsat, ale ještě těžší ignorovat, zvlášť když ho doprovází čtrnáctičlenný Balkan Voodoo Orchestra. Ačkoliv nedá Haris Pilton bez elektroniky ani ránu, album Soon in Your Village je z velké části poctivá ruční práce. Nástroje, které sám nenahrál, svěřil členům Balkan Voodoo Orchestra, pocházejícím z Tel Avivu, Paříže, Rádžasthánu, Sofie nebo Alexandrie, takže pestrost je zaručena.

Na úspěchu Harise Piltona má hlavní podíl propojení Balkánu s jamajským dubem, přičemž, jak je u romských muzikantů běžné, s oběma zdroji na albu Soon in Your Village nakládá hodně volně. Jeho skladby nejsou zdaleka tak sofistikovaně propracované, jak bychom z přítomnosti tolika špičkových muzikantů a zpěváků čekali, ale to není producentův cíl, navrch má zábava a tanec pod neustálým rytmickým napětím. Jedno, jestli houpavým nebo střemhlavým, z parketu vás zkrátka musí odnést.

Jestli má romský producent v občance skutečně zapsané jméno Haris Pilton nevíme, ale nejspíš těžko, i když kdo ví, jak to funguje na slovinských matrikách. Ne že by to bylo nějak důležité, ať se každý jmenuje, jak chce, problém ovšem nastává ve chvíli, kdy na podium napochoduje jakýsi Doggy Brasco, spustí temnou americanu z arizonské pouště a tvrdí, že je Haris Pilton. To pak opravdu nevíte, na čem jste, zvlášť když je tentokrát převlečený za desperáta, smutnícího z toho, že kde nezní romští dechaři, tam nemůže existovat láska.

Asi se o podobné nadžánrové instrumentální album připomínající jukebox někdo před libanonským hudebníkem a skladatelem Charifem Megarbanem pokusil, je ale otázka, jestli mu z toho vyšla taková lahůdka s příchutí léta kdesi u břehu Středozemního moře, kdy jen sedíte, popíjíte něco dobrého, posloucháte hudbu a každou chvíli vyskočíte, abyste si zatančili. Vzápětí se ale znovu svalíte do křesla, ale ne z únavy, to jenom ta hudba přejde z rytmického do uvolněného módu, kterému nejvíc vyhovují nohy na stole. Třeba když zní jako Ennio Morriconeho v éře spaghetti westernů.

Charif Megarban čerpá inspiraci z archívu německého labelu Habibi Funk, který se věnuje vydávání zapomenutých nahrávek umělců z arabského světa. Producent Charif však nepoužívá samply, všechny skladby složil sám a natočil v domácím studiu. Naprosto přirozeně přeskakuje od somálského diska, k anatolskému psychedelickému rocku, libanonskému dabke nebo vlnícím se melodiím určeným pro břišní tanec. Blízké je mu funky, ale také hip hop. Album Hawalat má proto kaleidoskopický charakter, ale rozhodně nečekejte nějakou easy listening, takovou hudbu v tomto pořadu navíc neuvádíme. Zkrátka lahůdka na léto, ať už jste kdekoliv.