Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – duben 2018

Pobaltí je z velké části pokryto lesy, jezery a bažinami, což v minulosti Lotyško, Estonsko a Litvu izolovalo od zbytku Evropy a křesťanství sem proniklo teprve až v 13. století. V ústraní dlouho zůstávala také tamní tradiční hudba, tím pádem ji dnes můžeme poslouchat v takřka autentické podobě. Třeba unikátní lotyšské polyfonní zpěvy zahrnující drone nebo bubenicko-dudácké ansámbly, vedoucí hromovým zvukem vojska do boje už ve středověku. Na albu Lai Masina Rotajas! se tyto dvě výrazné tradice spojily: zatímco polyfonnii reprezentuje ženský sbor Tautumeitas, válečnou eskadru soubor Auli.

Estonská písničkářka Mari Kalkun se nechává inspirovat tradicí společného zpívání i lidovými písněmi runo: prastarém, velmi intimním vyznání lásky bližním a přírodě, kterému volně plynoucí rytmus dodává pouze napětí ve zpěvákově hlase. Mari pochází z jihu země, z národa Setu, mluvícím ojedinělým dialektem võru a udržujícím si nadále skoro ničím nedotčené vesnické tradice, v nichž odpradávna dominují ženy. Při zpěvu se doprovází na kannel, citeru příbuznou finské kantele, nicméně původní vyznění písní přenáší do současnosti také s akordeonem, klavírem a jemným elektronickým podkresem.

Třetí album Ilmamõtsan (In The Wood Of The World) vychází z duchovního pohledu Estonců na les – místa rozjímání a nalezení vnitřního klidu. Mari nás do něho svou křehkou hudbou nechá vstoupit, až doslova pocítíme jeho tajemnou a léčivou sílu.

Rodiče kanadské písničkářky Mélissy Laveaux utekli z ostrova Haiti do Kanady před jejím narozením a důsledně dbaly na to, aby se dcera od čehokoliv haitského držela dál. Po první návštěvě Haiti se jim ale Mélissa vzepřela a po rozhodnutí věnovat se hudbě, bylo jen otázka času, kdy haitský původ prozkoumá až ke kořenům. Zvlášť po odstěhování do Paříže, dost daleko od rodičů.

Třetí album Radyo Siwèl pak vzala jako výzvu ponořit se do haitské hudby, co jen zvládla. Za téma si vzala americkou okupaci Haiti (1915-34): navštívila archívy a vytáhla z nich zapomenuté písně odporu, které v osobitém podání vrátila znovu do oběhu; včetně těch spojených s obřady voodoo a za vydatné pomoci francouzského produkčního trio ALBERT (známe ho z posledního alba Oumou Sangare) a kanadského kytaristy Drewa Gonsalvesa, vůdčí osobnosti renesance karibského stylu calypso.

Nové album Làntias zpěvačky Eleny Leda poskytuje příležitost k otázce, jak ženské autorky z tradiční scény vnímají dnešní dění. „Làntias znamená světlo, protože v těchto velmi temných časech se bez něho neobejdeme,“ tvrdí zpěvačka, učitelka a filmařka ze Sardinie, ostrova ve Středozemním moři, kam také dolehly zprávy o masakrech, migrantech a násilí na ženách. Na deseti skladbách spolupracovali sardští i italští hudebníci a zpěváci Gabriele Mirabassi, Luigi Lai nebo Gianluca Pischedda. „Silnice se zabarvily do červena. Obloha opět mlčí a úsměvy dětí přestaly svítit,“ zpívá v baladě De Arrubiu Elena Leda s Enzou Avitabilem.

Z afrického Malawi, patřícího mezi nejchudší země světa, nejprve do světa prorazili pouliční prodavači vařených myší Malawi Mouse Boys, pak málem došlo k situaci, že si pro Grammy, tedy pokud by to bylo možné, dojdou vězňové z nejtěžšího malawijského vězení Zomba za album I Have No Everything Here. Nestalo se, vítězství jim vyfoukla Angelique Kidjo z Beninu, ale musíte uznat, že precedens by to byl obstojný. Možná si také ještě z tohoto pořadu pamatujete na Gaspera Naliho s třímetrovou basovou loutnu babatoni, no a teď se na nás s druhým albem Live or Die Story chystá zpěvák Adrian Kwelepeta.

Na nebývalé hudební vzedmutí Malawi existuje několik názorů, třeba že za tím stojí místní čarodějnice, vzato ale s rozumem, stojí za ním západní producenti, jako třeba Mattias Stålnacke ze Švédska, který si tu postavil studio, založil label Spare Dog Records a mladému zpěvákovi pomohl vyprodukovat album s moderním afropopovým zvukem. K Adrianovi se také váže úsměvná historka: jeho matka prý měla sen, jak syn hraje před velkým davem a usoudila, že by to mohla být Evropa. A tak šla na trh a namísto jídla mu koupila kytaru. Výsledek můžeme slyšet.

Portugalská písničkářka Sara Tavares patří ke generaci Afričanů, kteří svou identitu našli uprostřed Evropy. „Moji rodiče byli přistěhovalci z Kapverdských ostrovů, já se ale narodila v Lisabonu. Zpívala jsem pro portugalské publikum a úplně zapomněla, že jsem Afričanka, že žiji v komunitě Afričanů, jako jsem já. Všichni mluvíme stejným slangem, máme rádi rozmanitou hudbu pocházející ze zemí našich rodičů a přitom posloucháme také reggae, jazz a pop. To znamená, že jsme míšenci jako Afroameričané nebo Kubánci, jenom o nás nikdo nemluví. Tak jsem se rozhodla, že naše míšenectví oslavím a nejlépe tím, že ho vložím do svých básní, melodií a rytmů,“ uvedla Sara v rozhovoru pro magazín fRoots.

Na nové album Fitxadu jsme si museli počkat osm let, zdravotní problémy pro jiného docela dost dlouho na to, aby upadl do zapomnění. Jenomže kdo by zapomněl na Sařin svůdný a nostalgicky ztišený, přesto čarovně vášnivý hlas, přinášející pocit, že na podiu opustí vlastní tělo. Na albu se podílelo mnoho hostů a díky dvojici – TotySa'Med a Kalafa Epalanga – získaly zpěvaččiny verze kapverdských písní moren výraznou angolskou příchuť.