Iberi a jejich kosmická polyfonie

Reprezentuje jednu z nejstarších vokálních tradic lidstva, umění tak nepopsatelné velikosti a významu, že o něm musí vědět další civilizace, i ty mimo sluneční soustavu. Gruzínskou obřadní píseň Chakrulo proto lidstvo na Zlaté desce v roce 1977 vypustilo s družicí Voyager do vesmíru. O čtyři roky později UNESCO gruzínskou polyfonii zařadilo do seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví.

Legenda vypráví, že když Bůh přiděloval národům místa k žití, Gruzínci zrovna neměli čas: byli zaneprázdnění pitím vína, hodováním a zpěvem. Své svaté trojici, jak sami říkají. A když konečně za Bohem dorazili, už na ně žádné území nezbylo. „Přišli jsme pozdě, Pane, ale uznej, my zrovna hodovali na tvou počest," protestovali smutně Gruzínci. Až tak se jich Boha zželelo a nakonec jim daroval Ibérii, zemi, kterou si původně držel sám pro sebe.

Teplou, úrodnou, ležící na hranicích mezi Asií a Evropou a obklopenou nádhernými kavkazskými horami chránícími před nájezdy nepřátel - tedy až na ruského souseda, který kulturu země pod patronací sv. Jiřího, která přijala křesťanství už ve 4. století, systematicky a represivně utlačoval. Během rozhodování o hudební náplni Zlaté desky mířící do vesmíru, sovětští politici dokonce dělali, co mohli, aby na ní dostali populární píseň Podmoskevské večery. Producenti se ale obrátili na amerického sběratele Alan Lomaxe a ten nezaváhal: ruský kýč důrazně odmítl a doporučil velkolepou tradiční polyfonní píseň Chakrulo.

Původ gruzínské lidové polyfonie sahá do starověku, do pohanských časů a existuje domněnka, že Gruzie patří k prvním zemím, kde se začala zpívat. Podmanivá vokální polyfonie, vyvíjející se nezávisle na západoevropské harmonii, tvoří základ veškeré tamní lidové a církevní hudby a nikdo nepochybuje o tom, že z Gruzie vedou nitky k duchovní hudbě celého křesťanského světa. Gruzínská polyfonie se liší region od regionu a za její klenot je považován expresivní, na ornamenty bohatý styl krimanchuli: jódlování zpívané fistulí z regionu Guri, přecházející v chorály, které dokonale ohromilo také Igora Stravinského. V odlehlé hornaté oblasti Svaneti se polyfonie udržela v nejarchaičtější podobě a kolébka vinařství, region Kakheti, proslul dvěma sólovými hlasy.

Jestliže necháte čekat samotného Boha, musíte k tomu mít hodně pádný důvod, a gruzínské stolování a hodování mezi ně rozhodně patří. Nazývá se supra a ve světě je známá jako nejvěhlasnější tradice gruzínské pohostinnosti. Posezení doprovází pronášení květnatých přípitků, často s historickým kontextem, vedených tzv. tamadou, který je zároveň hlavním zpěvákem, k němuž se přítomní polyfonně přidávají. A protože supra je nejen o pohostinnosti, ale i lásce, upřímnosti a hudbě, nemusel sbor název nového alba dlouho vymýšlet. Iberi je pak odvozen od starověkého království Ibérie a sbor v roce 2012 založil zpěvák a hráč rugby Buba Buba Murgulia, dlouholetý člen Státního souboru písní a tanců se zkušenostmi z jazzu i fusion kapely The Shin. Sbor se zaměřuje  na nejstarší autentický polyfonní repertoár – historické balady, oslavné a duchovní písně z předkřesťanské éry – a nenápadně ho modernizuje. Koncert Iberi ve vás ještě dlouho doznívá a pohlcuje i pouhým pohledem na měnící se počet zpěváků v tradičních černých oděvech, vysokých holínkách a s dýkami za pasem. Po vystoupení na veletrhu Womex se proto jeden z přítomných publicistů neudržel a vykřikl: „Jsou sice oblečení jako kati, ale zpívají jako svatí“.