Jak mluvit s blízkým o jeho vážné nemoci

Jak mluvit s blízkým člověkem o jeho vážné nemoci. A jak by měl v takovém případ s pacientem a jeho rodinou komunikovat lékař. I o tom byla řeč v dalším díle páteční miniporadny, ve které i dnes zazněl jeden z dotazů našich posluchačů.

Paní Anna z Klimkovic píše: Můj otec je už delší čas vážně nemocný. Jeho stav se teď ale výrazně zhoršil a vyhlídky jsou špatné. Vůbec nevím, jak s otcem o tom mluvit, protože se pořád tváříme, že se všechno změní a otec se zase uzdraví. Vede sice pochmurné řeči, ale já se mu bojím říci, co vím od lékařů, a myslím, že to ani nechce slyšet.

O zasvěcená slova jsme požádali primářku Oddělení následné péče Nemocnice v Bílovci Dagmar Palasovou.

Za úplně nejhorší situaci považuji, když se s pacientem o nemoci nemluví a s příbuznými ano. Otvírá se tam komunikační bariéra.

Paní primářko, jak vlastně mluvit s blízkým člověkem o nevyléčitelné nemoci? Není ohleduplnější o tom třeba mlčet?

Je to velice těžká otázka na stručný rozhovor a velice individuální. Každý své starosti prožívá vlastním způsobem. Ale myslím, že velice často dochází k situaci, kdy nemocný nechce obtěžovat své okolí, to okolí zase nechce obtěžovat nemocného a místo toho, aby se trápili dohromady nad stejnou věcí, tak se trápí každý zvlášť. Určitě lze najít nějakou vhodnou otázku, jak se dotknout této problematiky – navíc jak posluchačka píše, tatínek o tom začíná trošku mluvit a začíná vést pochmurné řeči, takže si myslím, že v takové situaci je nanejvýš vhodné se ho zeptat, s čím mu pomoci, co ho trápí.

Měl by pacient znát pravdu o svém zdravotním stavu – ať už od lékaře nebo od příbuzných?

Můj názor je, že v každém případě by měl. Je jen několik málo situací, kdy já bych to tomu pacientovi neřekla. Takovým případem může být, že pacient má těžké onemocnění srdce nebo má těžkou cukrovku a je opravdu na sklonku života a my zjistíme, že k tomu má ještě nějaký druh zhoubného onemocnění, kterého prognóza je ale daleko delší, než by mohla začít obtěžovat než to vlastní onemocnění toho srdce. Tam bych pacienta nezatěžovala tím, že má další vážnou diagnózu. Ale jinak bych s pacientem o jeho nemoci určitě mluvila.

Za úplně nejhorší situaci považuji, když se s pacientem o nemoci nemluví a s příbuznými ano, protože se tam otvírá určitá komunikační bariéra. Podle práva České republiky naopak první, kdo má vědět diagnózu, je pacient. A až pacient by měl říct a svolit, komu všemu nebo s kým můžeme o té jeho diagnóze dále mluvit.

Je smrt u nás pořád tabu?

Je to oblast, o které nikdo z nás asi nemluví rád. Mám před sebou průzkum společnosti STEM/MARK, která na toto téma vedla poměrně hluboký průzkum v roce 2011 a zopakovala ho v roce 2013. Zjistila, že my se ani tak nebojíme smrti, jako se bojíme umírání. A v tom umírání se nejvíce bojíme, že ztratíme svoji důstojnost, soběstačnost. Pak se lidé bojí bolesti. Ale hlavně se bojí odloučení od blízkých a duševního strádání.

Jsme společností, která o smrti moc nemluví a přitom tak jak se člověk rodí, tak jednou umře a měli bychom se připravovat i na tuto oblast svého dokončujícího života.

Je podle vás tedy v životě důležitá i ta fáze postupného loučení se s blízkým člověkem?

Považuji to za jednu z nejdůležitějších etap v životě. Musíme si uvědomit, že jsme tady jednou – narodíme se, žijeme a pak z tohoto světa odejdeme. A jakým způsobem odcházíme, není důležité jen pro toho nemocného, který odchází, ale i pro jeho blízké.

Způsob, jakým nám odejde náš otec, naše maminka, to jsou pro nás jedineční lidé. Musíme si uvědomit, že jak žijeme, umřeme jenom jednou. Tam se už nedá nic opravit nebo zkusit ještě jednou. Musíme mít jistotu, že děláme vše, co je v našich silách, jen tak nebudeme mít výčitky. Na to se musíme dobře připravit.