Jak se tančí v karanténě?

Co je balfolk asi víte, ale kdyby přece jenom... Na živou hudbu spontánně tančí pokročilí klidně i s tanečními dřeváky. Cílem není někoho naučit taneční kroky, ale užít si hudbu pohybem podle svého. Ve dvojici nebo v davu a co máte dělat, vám řekne kapela nebo na to přijdete sami. Divit se, že irské, skotské bretonské nebo jiné evropské lokální tance střídá polka, mazurka, tango případně valčík je zbytečné, v tom spočívá kouzlo balfolku. Jeho symbolem je nejen nadnárodní pestrost, ale i neuzavřenost k novotám, proto se neděste hip hopu, elektrobeatů a beatboxu. Akustické nástroje nejsou podmínkou, každá kapela to cítí jinak.

Zásadním hybatelem domácího balfolkového dění je pražský spolek Rond, pořádající pravidelné tancovačky a mezinárodní festival. Na dramaturgii se podílí hlavně Mikuláš Bryan, vysílatel signálu k natočení alba Karantóny, na kterém se představuje ve třech formacích: se skupinami ba.fnu a Bal Lab, i jako bluesový solista s cigar boxem aka Mr.Folxlide. Ve videoklipu skladby I like to bourrée, bourrée se k ba.fnu ve sboru přidávají snad všichni, co se natáčení zúčastnili.

Co na albu s mezinárodními ambicemi balfolkem nepolíbené možná překvapí? Netaneční, poslechový ráz mnoha skladeb. Což je pochopitelné, balfolkový muzikant se bez tančících davů skoro neobejde a když nad tím ve studiu během covidu rozjímá, přepadají ho všelijaké nálady. Třeba holandskou klavíristku Marinu Lazar. Většinu života totiž hrála a studovala klasickou hudbu, spojenou s tlakem na dokonalost, který však u balfolku opadl a Marinu přivedl ke skládání. 

Zadání alba by mohlo znít: balfokoví kamarádi a přátelé, covid nám znemožnil veřejně hrát a zpívat, takže pojďme se sejít ve studiu a upusťme páru alespoň touhle formou. Bylo tomu tak Mikuláši? „V podstatě ano. Taky se sešlo to, že jsme měli nahrávat desku s Bal Lab, ale opustila nás naše houslistka, která během pandemie nějak přehodnotila život a hudební projekty. Zároveň nám přišlo trapné to rušit, protože život zvukaře za pandemie taky není žádný med. Tak mě napadlo, že nejlepší bude dát ten čas k dispozici širému hudebnímu okolí. A že to zároveň bude fungovat, jak zmiňujete – taková vzpruha v dobách, kdy kapely už pomalu ani neměly důvod se scházet a zkoušet. A ještě jeden důvod byl, že v chystaném zpěvníku s českými balfolkovými skladbami bylo dost kousků, které nikdy nebyly nahrané. Tohle aspoň částečně ten dluh odmazalo.“

Jednalo se Mikuláši o spontánní výzvu pro domácí balfolkovou scénu nebo se do výběru dostali pouze cíleně vybraní muzikanti?  „Obojí. Pokud vím, ona ta scéna jsou stejně jenom muzikanti, které známe. Takže jsme je cíleně oslovili, a tím tak nějak pokryli všechno. Mezitím nám třeba přibyli noví kolegové z Ruska, co se v Praze usídlili a kromě toho, že chodí na sessions, příležitostně i zahrají jako duo, ale ty holt budeme muset pokrýt zase za deset let.“

Tak dlouho nemusela čekat zcela nová skupina, debutují na albu:  Two Steps Back. Během pandémie totiž flétnistka Žofie Kašparová s australským akordoenistou Kierenem Alexanderem přibrali kontrabasistku Klárou Pudlákovou a bubeníka Jana Chalupu.

A kdo všemu Mikuláši velel? A kdo nakonec rozhodl, co se ze studia přenese na album? „Umělecké  vedení byla organická anarchie. V podstatě jsem obvolal muzikanty, řekl jim: hele, máme studio na tyhle dny, chcete něco nahrát? A vyšlo toho tak akorát na jedno album. Takže ani nebylo potřeba vybírat. Produkční věci pak řešil tým balfolk.cz, hlavně Eva Dryjová, v pozdější fázi i Eva Jedelská, Zuzka Halamíčková a Martin Chlebek.“

A co bude dál Mikuláši? „Doufám, že se svět zase roztancuje...“