Jeremy Dutcher: Jste připravení slyšet pravdu?

piáno - klavír - hra na klavír
piáno - klavír - hra na klavír

Budeme poslouchat debutové album Wolastoqiyik Lintuwakonawa (Our Maliseets Songs) operního zpěváka a klavíristy Jeremy Dutchera z kanadského indiánského národa Wolastoq.

„Hudba mění tuto zemi. To, co dnes večer sledujete na podiu, je budoucnost,“ prohlásil operní zpěvák a klavírista z indiánského národa Wolastoq během přebírání nejvyšší kanadské hudební ceny Polaris za album Wolastoqiyik Lintuwakonawa (Our Maliseets Songs). Jednalo se o akt hrdosti a tísnivostí zároveň: těch, kteří plynule mluví jazykem wolastoq totiž napočítáte sotva stovku. Album nesleduje pouze linku „zanikne-li jazyk, zanikne národ“: je opravdu druhem oslavy toho, co přijde; vlastně už přišlo: Jeremy Dutcher je už třetím z původních obyvatel Kanady oceněný Polaris. Před ním porotce uchvátila zpěvačka Buffy Sainte-Marie z národa Cree a Inuitka Tanya Tagaq.

Jádro Dutcherova poselství nelze v elektropopových verzích starobylých písní přeslechnout: z minulosti se žít nedá a bez jazyku ztrácíš identitu. Na koncertu ani přehlédnout: napůl nahý, jen v glamrockové pláštěnce, se hrdě hlásí k indiánské queer komunitě Two Spirits, One Voice, do níž patří také slavný kanadský malíř Kent Monkman aka Miss Chief Eagle Testickle, tvůrce zpěvákovy vizuální prezentace, včetně obalu, reinterpretace ikonické fotografie z roku 1916, symbolizující způsob Dutcherova přemýšlení.  Takže náčelníka Ninna-Stako, sedícího před válečkovým fonografem etnografky Frances Densmore, teď vystřídal Dutcher v moderní bundě na pozadí Monkmanova slavného obrazu Teaching the Lost.

Jeremy Dutcher: Wolastoqiyik Lintuwakonawa

Pokud v Dutcherově popření romantických představ o Indiánech hledáte pouhou extravaganci, popkulturní snahu zaujmout, jste vedle: „Pro mne je nejdůležitější zachování jazyku, protože když ho ztratíme, přijdeme o způsob myšlení, možnost popisovat svět vlastními slovy a národ přestane existovat. Ačkoliv každá z mých skladeb zahrnuje archívní vklad a všechny zpívám ve wolastoq, ve výsledku jde o moderní hudbu co nejvíc přístupnou mladým posluchačům.“

K tomu dodejme postřeh kanadského recenzenta: v okouzlujícím souběhu tenorového vibrata, klavírních melodií, smyčců, samplů hlasů a elektronického podkresu, se pohodlně najdou fanoušci post-klasiky, Owena Palletta, Radiohead nebo Anohni.

Národ Wolastoqů  (Wool-las-took), známější pod názvem Maliseet, žije v počtu několika tisíc v údolích řeky Saint John v New Brunswicku, Quebecu a Maine. A protože jí původně říkali Wolastoq – Krásná řeka – název národa lze přeložit jako Lidé od krásné řeky. Přebývá v šesti rezervacích a Jeremy Dutcher se narodil v Tobique, založené v roce 1801.

Když jeho matka nastupovala v šesti letech do školy, mluvila pouze rodným jazykem, který, vedle vnucené angličtiny, nesměla pod hrozbou trestů používat. Strach si sebou nesla až do dospělosti, takže wolastoq upřela i vlastním dětem – a podobně se zachovali jiní, čímž se jazyk a národní identita Wolastoqů ocitly v ohrožení.

Indiánský zákon a násilná převýchova

Vše se táhne od roku 1876, kdy kanadská vláda vydala tzv. Indiánský zákon, definující národnostní příslušnost a zajišťující financování rezervací, nicméně za tvrdou cenu: omezení kulturních tradic, kterých byli v rámci asimilace indiánské národy systematicky zbavovány prostřednictvím vzdělávacích systémů. Na 150 tisíc indiánských dětí až do 70. let minulého století stát násilně převychovával v církevních školách: zbavoval je sebeúcty, identity a odříznul od vlastní kultury. V roce 2008 se sice kanadský premiér Stephen Harper jako první indiánským národům veřejně omluvil, hloubku utrpení tím ale jen zmírnil a některé napáchané kulturní škody bude obtížné napravovat. „Školy izolovaly děti od rodin a kolem jejich kultury vytvářely atmosféru hanby a podřadnosti,“ tvrdí Jeremy Dutcher.

Studoval operní zpěv na univerzitě v Halifaxu a pokoušel se hledat způsob, jak propojit svůj původ se západní klasickou hudbou. Dal přitom na radu starších: přešel k sociální antropologii a na několik týdnů se zavřel do archivu Kanadského muzea civilizace v Gatineau, kde studoval sbírku Williama H. Mechlinga. Ten v letech 1907-1911 žil mezi Dutcherovými předky a na sto voskových válečcích zaznamenal spoustu písní, obřadní hudby a vyprávění.

„Po poslechu nahrávek jsem prošel hlubokou transformací. Slyšel jsem své předky mluvit, smát se a tancovat, doslova se mnou mluvili a já vnímal, co mě chtějí sdělit. S výjimkou několika málo pamětníků ty písně nikdo neznal. Cítil jsem se navíc šťastný za své hudební vzdělání, umožňující mě přepsat ty staré melodie do not a vytvořit tak současnou hudbu.“

Hned úvodní skladbu Death Chant vnímáme jako intimní dialog s předky: náčelník Jim Paul ze záznamu doplňuje Dutchera v přemítání o smrti, a co přijde po ní.  V emocionální Savage Island Maggie Paul z rady starších zase vypráví o nutnosti obnovení základních kamenů jejich kultury: „Když vrátíte písně a tance nazpět, vrátíte nazpět i lidi. Vrátíte nazpět úplně všechno.“ A vznešená skladba Love Song je vlastně modlitba za jednotu.

Albem se historické kulturní mozaice Wolastoqů dostalo ztracených dílů a otevřela budoucnost. Jeremy Dutcher ale dopředu upozorňuje: „Jste připravení slyšet pravdu? Jste připravení vidět věci, které je nutné vidět?“

Spustit audio

Související