Karolina Cicha & Bart Pałyga: Tataři, Poláci a muslimové

03167923.jpeg
03167923.jpeg

Dvojice polských alternativních folkařů Karolina Cicha & Bart Pałyga se na albu Płyta tatarska pokusila o rekonstrukci nadobro ztracené tatarské hudby. Není v dramatickém rozporu s tou, jaká se ve 14. století možná hrála v Polsku, když sem dorazily první skupiny Tatarů, zní ale současně. Jako pobídka k následování.

Pokud přežívá hudba v hlavách pamětníků, nemůže, navzdory absenci zpěvníků a notových zápisů, zaniknout. Co když ale žádní nositelé tradic nežijí a hudba s posledními z nich nadobro zmizela? Ke všemu už před mnoha stoletími a tudíž bez jakékoliv možnosti se její podoby dopátrat? Lze takovou hudbu považovat za nadobro ztracenou? Ano, bohužel, jak dokazuje historie polských Tatarů. Svou identitu odvozují od muslimské víry a tradičních kulturních zvyků, hudba mezi ně ale překvapivě nepatří. Abychom si rozuměli: samozřejmě že se bez ní neobejdou, o původní hudbě polských Tatarů nemůže být ale ani řeč - nic takového, byť jen v náznaku, neexistuje. Dochované Korány psané v polštině arabským písmem napovídají proč: během asimilace, lépe řečeno polonizace, se jí postupně dobrovolně s jazykem vzdali na úkor trojjedinosti: Tatar, Polák, muslim.

Přitom po vlastní hudbě dost touží, jenomže, jak se říká, kde nic není ani smrt nebere, takže jim ani písničkářka Karolina Cycha, kterou o zaplnění mezery v identitě požádali, nebyla schopna pomoci a že se něco v archivech napátrala. Proto album Tatarka Plyta zaplnila skladbami Krymských a Volžských Tatarů, za kterými se v uplynulých třech letech vydala, aby získala alespoň nějakou představu o tom, jak mohla v roce 1397, od kdy se datuje první zmínka o Tatarech v Litevském velkoknížectví, přibližně znít.

Tataři patří k národům bez nároku na stát. Tak nějak za to může mongolský vůdce Čingischán, který původně malý kmen zahrnul do své říše a z Tatarů učinil nejúdernější a nejkrutější složku svých dobyvatelských armád. To samé platí pro Zlatou hordu, obrovský středověký státní útvar založený Čingischánovým vnukem Bátúem, zastavující se v rozpínání až na Moravě. Tataři prosluli jako výjimeční válečníci a z jejich lukostřeleckých jednotek šel už dopředu strach. Na dobytých územích považovali Tatary za vyslance pekla a dokázali si to odvodit: v řecké mytologii se propast Tartaros, určená k věznění nejtěžších zločinců, považuje za místo ještě strašlivější než peklo. A Tatar zní podobně jako Tartaros...

Po rozpadu Zlaté hordy přišli Tataři o práci a usazovali se na územích dnešního Tatarstánu, na Sibiři, ve Střední Asii a do Polska dorazili koncem 14. století. Kníže Witold jim výměnou za vojenské služby daroval půdu a od té doby, zjednodušeně řečeno, bojovali Tataři pod polskou vlajkou. Zakládali vesnice, stavěli mešity, asijské jazyky zaměnili za polštinu a nejznámějšími tureckými středisky jsou dnes vesnice Kruszyniany a Bohoniki v Podleském vojvodství na východě Polska, kousek od běloruské hranice.

A tím se dostáváme k napojení Karoliny Cycha na Tatary a zadání pokusit se nalézt ztracenou tatarskou hudbu, kterou si sebou válečníci do Polska kdysi přivezli. Zpěvačka, skladatelka a muzikantka se v Podlesí narodila a s multinstrumentalistou, hrdelním zpěvákem a sběratelem exotických nástrojů Bartem Pałyga multikulturnímu regionu propadli. Na předchozím albu Wieloma językami (Devět jazyků) (1) nabídli divoké, expresivní a melodicky uhrančivé skladby, v nichž se zrcadlila historie Podlesí. Vedle sebe tu stojí křesťanské chrámy, pravoslavné kostely, muslimské mešity i starobylé synagogy. Jedinečnou národnostní a kulturní směsici dotvářejí v Podlesí žijící Poláci, Bělorusové, Litevci, Rusové, Tataři, Ukrajinci, Romové a Židé. A pokud vám v podleském jazykovém babylonu chybí ten devátý, kterým Karolina také zpívá, vězte, že se tu narodil židovský lékař Ludvík Lazar Zamenhof, tvůrce esperanta.

Dvě tatarské skladby zařazené na album pak Jana Adamowicze, předsedu Svazu Tatarů Polska, přivedly na myšlenku hudební sbírky, přetavené v album Plyta Tatarska. Karolina s Bartem navštívili Krym, Tatarstán a dostali se až na kazašské stepi, odkud si Bart přivezl dvoustrunné tradiční housle kobyz, loutnu dotar a jejich zvuk doma doplnil starobylými polskými houslemi fidel płocka. V tatarštině zpívající Karolina přidala elektroniku, akordeon a klávesy. Texty do polštiny na obal přeložil básník Musa Czachorowski a k dispozici je také anglická verze.

Etnomuzikolog nad albem nejspíš spráskne ruce: tatarsko-asijský pelmel stavějící na příslušné melodice tradičních písní a rytmech napodobujících klusot stepních koní má k autenticitě hodně daleko. Ta pro dvojici alternativních folkařů ale nebyla cílem: vytvořili spíš novodobou tatarskou hudbu, držící se původních verzí pouze v textech. Ve skladbě Ej guziel Kyrym vzpomínají na násilný přesun Tatarů z Krymu nařízený v roce 1944 Stalinem. Po cestě do Uzbekistánu tehdy zemřelo přes sto tisíc lidí a nenajde se snad nikdo, kdo by deportaci nepovažoval za akt genocidy. Za předzvěst zmrtvýchvstání tatarské hudby v Polsku můžeme brát skladbu Jesteśmy, jesteśmy (We are, We are): Karolinou zhudebněnou Musovu báseň si s ní zazpívali děti a tanečníci tatarského souboru Buńczuk.