Ludmila Hořká: Bejatka

Beate Jarcab. Beata Jařabová. Bejatka. Tři podoby jména děvčátka vyrůstajícího před druhou světovou válkou na Hlučínsku. Tři podoby jména hrdinky románu Ludmily Hořké Bejatka.

Bejatka. Tak se jmenuje známý národopisný soubor ze Štítiny, který ve svých vystoupeních čerpá především z odkazu regionální spisovatelky a sběratelky Ludmily Hořké. Ostatně proto se taky soubor jmenuje podle titulní hrdinky jednoho z jejích románů. Bejatka je historií těžkého ženského osudu.

Čte: Alena Sasínová-Polarczyk
Připravila: Eva Lenartová
Zvuk: Marek Hoblík
Režie: Tomáš Soldán
Premiéra: 3. 4. 2022
Natočeno: v Českém rozhlase Ostrava

Beata Jařabová vypráví bez nostalgie o svém životě, o šťastném dětství v obecní pastoušce, o manželství, o lásce, o posunování hranic, o synech. Je to obyčejná ženská bez vzdělání, která si ale dokáže poradit v každé obtížné situaci. Její přirozená inteligence vždy napoví, co je správné. Ludmila Hořká prokládá jazyk své hrdinky řadou nářečních výrazů, jež jsou však v kontextu vyprávění snadno pochopitelné.

Ludmila Hořká, která se narodila 26. dubna 1892 ve Štítině a zemřela 6. října 1966 v Opavě, se aktivně zasazovala o uchování jazyka a tradic hlučínských Moravců.  Připomeňme si, že k Československu bylo Hlučínsko připojeno versailleskou dohodou 10. ledna 1920. A v roce 1938 se opět vrátilo do Pruska, respektive bylo připojeno k Říši a prohlášeno za součást „Altreichu“.  Stalo se částí okresu Ratiboř v provincii Horní Slezsko. Z původních obyvatel se tak stali opět Němci, kteří ve válce stáli proti Čechům. Další traumata se proto odehrála hned po osvobození.

Román Bejatka vyšel v roce 1959 v Krajském nakladatelství v Ostravě. Pětidílná rozhlasová četba vznikla v souvislosti se 130. výročím narození Ludmily Hořké. Hlas Bejatce propůjčila herečka ostravského divadla Komorní scéna Aréna Alena Sasínová-Polarczyk.

Pozoruhodné je, že v tomto regionu se stále můžeme setkat s tzv. „moravštinou“, v níž najdeme česká, německá a polská slova. Jakkoliv se obyvatelstvo historicky považovalo převážně za Prusy, katoličtí kněží zde záměrně tento dialekt pěstovali, báli se totiž pronikání německého protestanství.

Ludmila Hořká je umělecký pseudonym Marie Šindelářové. Její otec měl malý hostinec, kde po smrti matky už jako dítě musela pomáhat. Celý život byla prostou venkovankou, literárním samoukem, bez možnosti nějakého ucelenějšího vzdělání, po kterém tak velice toužila. Navštěvovala pouze německou školu v Kravařích a českou dvojtřídku ve Štítině. Už jako malé děvče pozorně naslouchala lidovým vypravěčům, hlavně své babičce a tetě, a později se začala intenzivně zabývat národopisem.

I po sňatku měla velké existenční problémy. Manžel – zedník – byl často bez práce, mnohdy musela sama proto uživit svých jedenáct dětí. V této době zaznamenává lidové písně a lidovou poezii Hlučínska a zakládá taneční soubor. Po zabrání Hlučínska v roce 1938 odešla Ludmila Hořká do Kostelce na Hané, kde založila dosud činný národopisný soubor Hanácká beseda.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Děsivá freska válečné krajiny, u které se nepřestávám smát.

Petr Gojda, slovesný dramaturg, Centrum výroby Českého rozhlasu

Osudy dobrého vojáka Švejka

Osudy dobrého vojáka Švejka KOMPLET

Koupit

Pro jedny šťastný blb a ignorant, pro druhé vychytralý šašek. Pro nadporučíka Lukáše boží dobytek. Pro jedny ikona totálního odcizení a nihilismu, pro jiné bojovník proti válce, pro další anti světec a antihrdina. Čte Oldřich Kaiser