Mari Boine: Příběhy, které je třeba vydechnout

Chtějí po ní, aby odešla do důchodu, vždyť ji zanedlouho bude sedmdesát. Mari Boine se ale chce dál věnovat hudbě, protože u ní prý nejlépe odpočívá a připadá si přitom jako v chrámu, takže jakýpak důchod. A má pravdu. Album Alva patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy natočila. „Vyneste ven naše příběhy žádající, aby byly vyprávěné. S lehkýma nohama překročte hranice času a vydechněte je,“ zpívá na něm Marie Boine.

Debut Gula Gula vydala v roce 1989, zhruba v době, kdy byli Sámové v Norsku konečně uznáni za domorodý národ, sámština za úřední jazyk a dočkali se kulturní svrchovaností, vlajky, hymny, parlamentu a práva rozhodovat o přírodním bohatství Sámilandu. Území ležící v Norsku, Rusku, Švédsku a Finsku. Mari Boine se postupně stala světovou ambasadorkou kočovných chovatelů sobů, čelící v minulosti vyhlazení a totální domestikaci, kdy by Sámové přišli o svou kulturní identitu.

Když v roce 2003 přebírala od Severské rady prestižní uměleckou cenu, prohlásila: „Má hudba vychází ze života v utlačované kultuře, které jsem kdysi sama nevěřila. V průběhu let ale pýcha na můj původ vzrostla a já se tak mohla osvobodit z pocitů druhořadého občana. Nyní mohu volně dýchat, už nepotřebuji žádné potvrzení, že kulturní dědictví Sámů je vzácné a důležité. Mohu tvořit, jako svobodná lidská bytost.“

Hudební sámské tradice propojila Mari Boine s elektronikou, rockem, jazzem, popem a úžas, který skvělá alba vzbuzovala, vycházel z jejího přesvědčení, že jsme pouhé součásti přírody, a ne jejími pány. A na otázku, co se se během její kariéry, vrcholící teď novým albem Alva změnilo, v rozhovoru pro magazín Songlines odpověděla: „Konečně jsem našla domov. Já a můj hlas jsme spolu. Vím, že lidé moji hudbu milovali, ale já stále nebyla spokojená, teď už ale můžu říct, že to jsem opravdu já. Cítím se jistá v tom, kdo jsem, a o čem je moje hudba.“

Mari Boine na hodně osobním a místy dojemném elektro popovém albu Alva nerekapituluje svůj život, na to je nejspíš ještě brzy, nicméně se hodně vrací do minulosti, vzpomíná na dětství a připomíná útlak, kterému museli Sámové po staletí čelit. Proto se obrací na mladé lidi se žádostí, aby nepřestávali věřit v sebe sama a byli hrdí na své dědictví. Své naděje třeba vkládá do mladé sámské zpěvačky a ochránkyni přírody Elly Marie Hætty Isaksen a pokud vám jejich duet I Am Always Here přijde jako by vypadl z alba Petera Gabriela, vracíme se tím do roku 1989, kdy zpěvák album Gula Gula na svém labelu Real World vydal s upozorněním, že si svět zaslouží znát nejen Mari Boine, ale také hudbu národa Sámů.