Martin s Renátou najeli na Kubě tisíc kilometrů

Jubilejní v tom smyslu, že putování po Ostrově svobody je u konce. Svým způsobem i musí, protože možnost pobytu na Kubě určuje Martinovi s Renátou platnost víz. I tak ale toho stihli dost. V sedlech svých kol absolvovali prvních tisíc kilometrů. První část své cesty zakončili, dá se říct i stylově. Dorazili do vyhlášeného střediska Varadero, kde také oslavili Martinovi třicetiny.

„Ve Varaderu strávíme ještě jeden den. Zítra se ještě budeme koupat, potom už máme zamluvený autobus a budeme přejíždět do Havany. Poslední den v Havaně se večer přesuneme na letiště, odkud brzy ráno 19. dubna odlétáme,“ nastínil plány pro nejbližší dny Martin Stiller.

Zpátky ale na úplný začátek. Možná si vzpomínáte, že speciálně Martin měl trošku strach, jak bude probíhat na Kubě domluva s místními. Protože jak on, tak ani Renáta Španělštinu neovládají.

„Začínalo to všechno ruce a nohy a pár španělských slovíček, která jsem ještě uměl, když jsem se ještě něco malinko učil na vysoké škole v Ostravě. Ale musím říct, že když se člověk chce domluvit, tak se vždycky domluví. Hodně často jsme používali slovník a různé mezinárodní výrazy. Bylo to jednodušší, než jsem si myslel,“ poznamenal Martin.

Měsíc na Kubě na kolech se ale promítl i do vzpomínek obou cyklocestovatelů v různých směrech. A to nejen těch pozitivních. „Když se člověk pohybuje v méně obydlených oblastech, nebo kde nejsou města, je to pro cyklistu celkem náročné, protože nikdy neví, kdy se dostane k možnosti koupit si vodu nebo jídlo. Vesnické obchody jsou v podstatě úplně vybrakované, nic tam nemají,“ popisuje své zkušenosti z Kuby.

Místní režim a jeho politika nabídky potravin se podepsala i na faktu, že Martin za první měsíc zhubnul tři až čtyři kila. „Dá se říct, že v podstatě celý měsíc jsme strávili na tom, že jsme jedli jenom bílý chleba a k tomu rajčata a občas výjimečně nějaké ovoce, ale koupit si nějaký sýr nebo salám ve vesnicích nebo v malých městech je v podstatě nemožné,“ řekl Martin Stiller.

Dobrodružství, kdy jsou dva lidi odkázáni čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu jen sami na sebe, vyžaduje jistou dávku trpělivosti a tolerance už ve své podstatě. A protože Martin má procestovanou na kole jak Evropu, Afriku nebo Austrálii, může srovnávat. Podle svých slov by na Ostrově svobody zbytek svého života strávit nechtěl.

„Dost často špatný stav silnic, obrovské množství komárů - a to oni ještě teď tvrdí, že je zrovna doba, kdy je komárů málo! Takže já si vůbec nedovedu představit, co to znamená, když je na Kubě komárů hodně,“ popsal Martin. Na druhou stranu ale přidal i pozitivní hodnocení: „Co se nám strašně líbilo - v méně obydlených končinách, hlavně na jižním pobřeží, kde jsme se pohybovali asi deset dní - tak absolutně nulový provoz. Byly hodiny a hodiny, kdy jsme nepotkali vůbec žádné auto, což bylo úplně fantastické pro cykloturistu.“

Jedna mediální fráze říká cosi o zvířátkách na konec. A věřte, že i Kuba vyrazila Renátě s Martinem v jedné věci doslova dech. „Jsou tady tisíce, možná miliony krabů, ale velikých krabů - třeba třicet nebo pětatřicet centimetrů na délku. A ti krabi takhle chodí jeden vedle druhého po silnici a my mezi nimi kličkujeme, abychom nějakého nepřejeli. Je to někdy trošku až takové, že běží mráz po zádech,“ uzavírá cestovatel další z telefonních vstupů.