Melt Yourself Down: Do žádného archetypu nezapadáme

Co bude dál, ptá se londýnská skupina na novém albu Pray for Me I Don't Fit In, kdy snad každý vidí, že růžově to s námi moc nevypadá.

Kdo nechce psát písničky o lásce nebo dlouhodobě zaznamenávat jak teče potok na horním toku a pak zase na dolním a z rozdílu vyvozovat hluboké duchovní závěry, nemá to při vší rychlosti, s jakou se lidstvo řítí do pořádné šlamastyky, vůbec snadné. Ráno už totiž dávno není moudřejší večera, mezitím může být všechno úplně jinak; přijde Brexit, uprchlická krize, Trumpa zvolí prezidentem nebo začne válka na Ukrajině.

Být dnes hudebníkem s ambicí rychlého komentátora to je spíš za trest a i ti sebemírumilovnější navíc zjišťují, že kýmsi preferovaná rada abychom milovali své nepřátele a když nám jednu vrazí, požádali je o nášup, evidentně nefunguje, takže rány rozdávají raději sami a pokud možno bez toho, aby padaly vedle. Vynikají v tom obzvlášť současní britští jazzmani, nerozpakující se čelit sociálně-politickému chaosu nebývalou zvukovou agresivitou.

A s tím, že ji převážně šponují afro-karibské komunity, bušící okolo sebe s ohledem na minulost a osobní zkušenosti už z podstaty, přibývá počet zběsile vznětlivých part rozhodnutých nás za každou cenu jakoby za trest zadupat do země. Varovali jsme vás, a vy nic, tvrdí. Proto do nás třeba Melt Yourself Down teď řežou ještě tvrději a jeden z dvojice lídrů, mauricijský rapující řvoun Kushal Gaya, začal dokonce namísto kreolštiny zpívat už výhradně anglicky. Ústřední myšlenka alba Pray for Me I Don't Fit In se pak dá shrnout do jednoduché otázky: a co bude dál?

Modlete se za mě, nezapadám. Heslo zahlédnuté kdysi na skateboardu mladého pankáče k názvu alba vztáhla kapela v jednoduché úvaze: hudebně nazapadáme do žádného archetypu, zároveň ale chceme oslovit všechny, kteří se podobně jako my cítí být mimo. Dlouho jsme to považovali za problém, dnes už za výhodu, protože není nic špatného na tom být sami sebou.

Napůl Afričan napůl Asiat Kushal Gaya z ostrova Mauricius, do roku 1968 britské kolonie, má jiný problém: „Ve všem, co tvořím, je napětí mezi touhou zapadnout a strachem ze ztráty své kultury nebo zapomenutí, odkud pocházím.“

Eklektičtí Melt Yourself Down se proto našli v prostředí, v němž je jinakost a umělecká otevřenost výhodou, a cílí na posluchače dávající před žánrovou čitelností přednost názorovému postoji.

Nejsou žádnými jazzmany. Ačkoliv jsou mezi ně počítáni a Pete Wareham patří k hvězdám britského avantgardního jazzu. Miluje ovšem kytary a tak ze saxofonu vyfukuje spíš ostré riffy než melodie. Podobně jako bývalý člen skupiny, ještě nekompromisnější Shabaka Hutchings. Trademarkem pro Londýňany zůstává nálož experimentálního jazzu rozsekaného na punkové třísky, rockového funky a samozřejmě afrobeatu, bez toho to nejde, nepočítáme-li další africké vlivy, elektroniku, kvílení syntezátorů, vražedné groove baskytaristky Ruth Goller a dvou bubeníků.

Jako producenta si na album přizvali Bena Hilliera, jinak pracujícího pro Depeche Mode nebo zpěvačku Nadine Shah. Nic z toho ale nevyvozujte: s Benem jsou dlouholetí přátelé a jedině on prý dokázal během covidu natlakovanou energii Melt Yourself Down vypustit tak, aby nikdo nepřišel k újmě. Kapela ani fanoušci.

Spustit audio