Nenahraditelné lidové písně

Globální sláva latinsko-americké hudby vede často k přesvědčení, že se týká také Španělska. Ani tak moc ne a úspěch Rosalíe je výjimkou z pravidla. Nečekaná vlna zájmu má přesto na Iberské poloostrově značný dopad: umělcům dodala odvahu vymanit se z národní masy a přihlásit se ke svým lokálním kořenům. Třeba jako ženská dvojice Fillas de Cassandra považující zpěv v galicijštině za politickým čin přispívající k přežití a šíření menšinového jazyka.

Od smrti generála Franka v roce 1975, který regionální různorodost zašlapával do země, tak poprvé, navíc v nebývalé míře, formuje španělský alternativní pop a moderní využití tradice příslušnost k rodnému jazyku, a nikoliv k úřední španělštině. K němu patří místní hudba, zvyky a příběhy, odhalující málem na způsob turistických průvodců krásy a historii Valencie, Galicie, Andalusie nebo Kastilie. A hlavní motivací tamních hudebníků už není potřeba regionální tradice zachraňovat, staly se zdrojem jejich identity a umělecké originality, kdy sice posluchač skupinu El Nido okamžitě nezařadí do Kastilie, za to dobře slyší, že na albu La Constancia zní úplně jinak, než je jinde ve Španělsku běžné a když se k ní přidá baskický ženský soubor Neomak, vyloženě se tetelíte.

Pětice chlapíků El Nido pochází z Burgosu, města, kde je pochován španělský národní hrdina El Cid a hudebně vyrůstá z folkrocku. Svěžího, melodicky vyfutrovaného a rytmicky vystavěného na rytmech kastilských tradičních tanců. Elektrické kytary doplňují mandolína, housle, flétny, a když na to přijde, do hry skupina vpustí také elektroniku. Zpívají všichni, ale hlasem nejvíc vládne Nacho Prada, autor většiny textů. Na třetím albu La Constancia si ale považuje toho, že se k němu přidala také slavná kastilská zpěvačka Rozalén.

Katalánština, galicijština a baskičtina patří ve Španělsku mezi menšinové jazyky a v určitém období historie bylo jejich používání marginalizováno, pronásledováno nebo dokonce zakazováno. Dnešní potřebu mladých lidí s nimi mluvit a poslouchat hudbu ve svém jazyce proto lze pochopit. Naráží na to také skladba Tucucu, kterou skupina El Nido natočila s asturijským zpěvákem Rodrigem Cuevasem. I přes použití elektroniky se jedná o radostnou připomínku nenahraditelnosti vesnických slavností a lidové hudby, které podle nich tvoří podstatu jedinečné kastilské komunity.

Katalánskou zpěvačku Sandru Sangiao jsme do roku 2019 slýchali v řadách mezinárodní skupiny Barcelona Gipsy Klezmer Orchestra propadlé směsi romské hudby, klezmeru a Balkánu. Na úspěchy si Sandra stěžovat nemohla, přesto se rozhodla s dlouholetými kamarády rozloučit a pustila se za vlastními sny. Albem SiS na bývalou skupinu navázala pestrým nadnárodním repertoárem, i když jeho srdce tvoří tradiční hudba ze Španělska. Vyniká mezi nimi sefardská svatební píseň Esta noche ha llovido, kterou si upravila pro dnešní dobu a zazpívala se svým otcem.

Když řecká skupina Gidiky natáčela nové album Planinata neboli Hora, dopředu počítala s převzetím bulharské skladby Prituri se Planinata. Vypráví příběh dvou pastýřů zavalených horou. Zatímco první prosí o osvobození, protože na něho doma čeká milovaná láska, druhý myslí na svou matku. Hora jim proto odpovídá: „Za láskou se pláče pouze do konce dne, ale za matku truchlí až do hrobu.“ Členové skupiny Gidiky prý dlouho přemýšleli, komu svěří zpěv, a nakonec pozvali Sandru Sangiao, prý jedinou schopnou vyjádřit moudrost hory, která se nenechá zviklat bolestí ani láskou. „Moc mě to potěšilo a toužila po tom, aby se v písni můj hlas úplně rozpustil a proměnil v další nástroj vyjadřující emoce, které žádná slova neobsáhnou,“ řekla Sandra Sangiao, žádající současně posluchače, aby i přes délku písně u ní zůstali až do samého konce. Ani nemusela, takové nádhery se neopouštějí.