Nidia Góngora: Pacifický zázrak

Kolumbijské město Timbiquí leží na jihozápadním pobřeží Tichého oceánu. Má okolo třiceti tisíc obyvatel, s okolními vesnicemi o něco víc a z velké části se jedná o potomky afrických otroků a původních indiánských národů. K návštěvníkům se tu chovají nadmíru mile a hned jim nabízejí panáka proslulé kořalky viche z cukrové třtiny, tedy pokud dorazí, protože cesta sem vede buď po řece nebo letadlem. Ale když přece jenom, každému buď o své hudbě vyprávějí, nebo ji rovnou začnou hrát. Jsou na ni totiž velmi hrdí, je nenahraditelnou a doslova posvátnou součástí identity Timbiquí. Do té míry, že během Velikonoc můžete za poslech jiné než místní hudby dostat dokonce pokutu. Je také pravdou, že v Timbiquí vyrábějí ty nejlepší marimby na světě a festival Petronio Álvarez už třicet let konaný ve sto kilometrů vzdálené regionální metropoli Santiago de Cali je považován za největší událost afro-kolumbijské kultury Jižní Ameriky. To zní jako tip na sice náročný, nicméně zajímavý výlet, nemyslíte?

Každá mince má ale dvě strany a když Timbiquí navštívil čerstvě zvolený prezident Gustavo Petro, musel uznat, že civilizace tu má minimálně dvě stě zpoždění, za což se omluvil a že prý s tím něco udělá. Izolované město, stejně jako celý region Cauca totiž trpí velkou chudobou, chybí tu základní infrastruktura, dostatek vody a elektřiny, ale hlavně se sem po skončení občanské války, přemístily odtržené jednotky ultralevicové povstalecké organizace FARC bojující tu mezi sebou o kontrolu nad nelegální těžbou zlata a obchodem s drogami. Přesto přese všechno zůstává Timbiquí centrem unikátní kultury s historií sahající do předkolumbovských časů a úžasné hudby se specifickými rytmy. „Naše marimba zní jako déšť a bubny zastupují hromy, sílu a moc pocházející z džungle, odkud bereme dřevo na jejich výrobu. V naší hudbě je proto ukryta připomínka, že žijeme uprostřed přírody a měli bychom s ní být v neustále harmonii,“ říká Nidia Góngora. Kde jinde by proto měla natočit debutové album Pacífico Maravilla než tady, ačkoliv už přes dvacet let žije v Kalifornii.

Podle Nidie Góngora neexistuje hranice mezi životem a hudbou, pro ni je to jedno a totéž. „Když babička vařila, předávala mně recepty písněmi, když jsem onemocněla, léčila mě písní, když se někdo narodil, přivítali jsme ho na svět písní a stejně tak se zpíváme o tom, jak správně vyrobit viche nebo o všem, co souvisí s naší historií. Máme také písně určené pro pohřby malých dětí, aby se dostaly do nebe a zpěvačky jsou považovány za ochránkyně a nositelky našich tradic, které neustále udržují při životě a dalo by se o nich říct, že zpívají všemu, co se hýbe. Bez nich by náš kulturní ekosystém zahynul,“ vysvětlila Nidia Góngora matriarchální podstatu hudby z Timbiquí a na důkaz, že se od rodného města nikdy neodstřihla, si na albu odsud přizvala patnáct zpěvaček.

Skupinu Canalón, pojmenovanou po sítech pro těžbu zlata před čtyřiceti lety založila učitelka Elizabeth Sinisterra původně pro žáky ze své školy, aby jim s pomocí hudby umožnila seznámit se s tradicemi a naučila, jak je předávat dál. Se sestrou v ní od začátku zpívala také Nidia Góngora a po vystudování pedagogiky nadgenerační skupinu zpěváků, bubeníků a hráčů na marimby přejmenovanou na Canalón de Timbiquí převzala a dodnes vede. Založila také nadaci na podporu mladých hudebníků z regionu Cali a v současnosti tu předává zkušenosti bezmála padesátce studentů. „Tam, kde nejsou příležitosti, musí být vytvořeny,“ tvrdí čtyřiačtyřicetiletá matka dvou dětí.

V Kalifornii se stala ambasadorkou kolumbijské pacifické kultury a její hlas a znalosti se staly žádaným a často i dominantním vkladem do spoluprací se skupinami Bomba Estéreo, Ondatropica nebo The Bongo Hop, paradoxně stojících na ryzí elektronice a hip hopu. Rovnocenným autorským partnerem se pak stala britskému producentovi Willu Hollandovi vystupujícímu pod jménem Quantic. Natočili dvě alba a doslova událostí se v roce 2021 stalo Almas Conectadas, do kterého Nidia Góngora vložila všechno umění načerpané v Timbiquí. A tímhle směrem se pohnula na novém albu třeba ve skladbě Arullo Dub.

Zpočátku to neměla lehké: pro starší ženy, včetně její matky, bylo těžké pochopit, že písně v moderních úpravách opustí svůj přirozený domov a přijdou o svou duši. Nidie proto prý dalo hodně práce je přesvědčit, že na mezinárodním zviditelnění jejich tradiční hudby může město Timbiquí jenom získat. Nakonec svolení získala a písně z místa, které by předtím na mapě složitě hledali, dnes poslouchají lidé z celého světa. Což si uvědomují nejen u ní doma, její úsilí ocenila také kolumbijská vláda, která po ní pojmenovala nově nalezený druh orchideje.

Albem Pacífico Maravilla si prý Nidia Góngora splnila dlouholetý sen. Čerpá ze svého dědictví, a pevně na něm trvá, tvoří ovšem současnou hudbu. Na produkci se podílela se stejně zapáleným propagátorem tradic Cristhianem Salgado a natáčení se zúčastnilo pětadvacet hudebníků a zpěváků z Kolumbie, kteří ji pomohli vytvořit Pacifický zázrak, jak zní překlad názvu alba.