Ikram Essaghir & Hamouna Isewlan: Svobodní lidé v pasti předsudků a války

Umělcům z diaspory nacházející svoji identitu skrze hudbu se v tomto pořadu věnujeme dlouhodobě. Mladá začínající zpěvačka a skladatelka Ikram Essaghir patří typickým příkladům umělce, ve kterém se navzdory nejrůznějším překážkám probudila nutnost přihlásit se ke svým kulturním kořenům, jakkoliv její životní příběh nese ještě další konotace. Narodila se ve Španělsku do berberské rodiny pocházející z marockého pohoří Rif a o své právo mluvit jazykem amazight bojovala na dvou frontách: doma, kde ji od toho, aby ze společnosti nevyčnívala, zrazovala matka a při návštěvě babičky v Maroku, kde byla dosud tvrdým persekucím podléhající berberská kultura postavena oficiálně na úroveň arabské až v roce 2001 králem Mohamedem VI. Docela pozdě na to, že Berbeři, kteří se nazývají Amazigh, žili v severní Africe dávno předtím, než sem v 7. století vpadli Arabové a násilnou islamizací vymazávali vše berberské, včetně jazyka. Dílo zkázy dokonaly v 60. letech minulého století vlády nově vzniklého Alžírska a Maroka, když za účelem odmítnutí evropského koloniálního vlivu definovaly národní identitu jako čistě arabskou. Berbeři si tu svou udrželi v uzavřených enklávách pohoří Atlas a Rif, a protože neměli vlastní písemnictví, spoléhali se na poezii, legendy a hudbu, která se stala mezinárodním symbolem berberské kultury a jejích moderních proměn. Ne všechno šlo zpočátku hladce. Mladí tvůrci odhodlaní konfrontovat berberskou hudbu se západními vlivy naráželi na odmítání starších, vnímající dodržování staletých tradic za jediný způsob přežití ve většinové arabské společnosti a jejich rozmělnění za zneuctění. Své o tom ví i marocká berberská rocková skupina Meteor Airlines.

Zpěvačka Ikram Essaghir to má dnes ve Španělsku jednodušší a když za zvuků elektropopu vstupuje na podium v typickém berberském oblečení a ověnčená šperky se stylizuje do postavy legendární berberské královny Kahiny, jedná se prý z její strany o způsob, jak se přihlásit ke své identitě a kulturnímu dědictví, aniž by upadla do pasti laciného klišé nebo reduktivní symboliky.

„Jako dítě jsem toho o tom, kým ve skutečnosti jsem moc nevěděla. Chodila jsem do školy a zdálo se mi, že jsem stejná jako ostatní děti, ale jak vyrůstáte, uvědomíte si, že vaši kamarádi mají doma úplně jinou kulturu než vy. Dlouho pro mne nebylo jednoduché se ke svému původu přihlásit. Částečně kvůli rasismu a částečně ze strachu, abych nepřišla o kamarády,“ popsala své dospívání Ikram Essaghir, které teprve hudba dodala odhodlání stát se na veřejnosti hrdou berberskou dívkou.

„Amazigh znamená svobodný člověk, a hluboce to rezonuje se svobodou vůlí oprostit se od vnucených identit a letitého studu ze svého původu,“ tvrdí Ikram Essaghir debutující epíčkem Mar, Sangre, Arena (Moře, krev, písek), na kterém propojila berberské hudební tradice, s gnawou a západní alternativním elektropopem. Samozřejmě zpívá v jazyku tamazight a zrovna jednoduchá témata si nevybrala. V textech totiž reflektuje nucenou imigraci, ztrátu identity a rasismus, doléhající na berberskou komunitu ve Španělsku i Maroku.

Tuarežské kytarové hudby podle vzoru Tinariwen se svět kdysi přesytil, vedle toho, že postupem času nebylo snadné jednu skupinu od jiné odlišit. Tím pádem zájem posluchačů o pouštní bluesové rockery postupně klesal, čemuž se samotní Tinariwen bránili nahrávkami s hostujícími západními hvězdami. Pak přišli o generaci mladší kytaristé Bombino a Mdou Moctar z Nigeru a tuarežská hudba dostala nový energický impuls, zesílený později samotnými Tinariwen, hořce naštvanými z tragédie odehrávající se v Mali ovládaném vojenskou juntou. K legendárním krajanům se z alžírského exilu hlásí také mladý kytarista a zpěvák Hamouna Isewlan vydávající debutové album Təlle Talyadt (Love Exists). Udává i další inspirace a nepřekvapivě mezi nimi najdeme britské Dire Straits, které za svůj primární vzor v úsvitu tuarežského rocku uváděla snad každá saharská skupina a fenomén vlivu umění Marka Knoflera na tuarežské kytaristy se stal předmětem podrobného zkoumání. Pokud posloucháme skladby Hamouna Isewlana není vlastně co zkoumat, pro jeho vroucí milostné písně se melodický rock Dire Straits stal nezbytností. Třeba když prosí svou dívku, aby ho neopouštěla.

Životopis Hamouna Isewlana, syna pastevce velbloudů žijícího na Sahaře, se od jiných tuarežských muzikantů moc neliší. Odmalička poslouchal tradiční hudbu a první kytaru si vyrobil z kanystru na olej. Po přestěhování do hlavního města Bamaka se živil hraním na svatbách s repertoárem sahajícím od Tinariwen k Ali Farka Tourému a Dire Straits. Debutové album natáčel v Bamako s elitními malijskými muzikanty a poetický název Láska existuje mu nedal náhodou. Většina skladeb se totiž točí okolo romantické a nešťastné lásky. O politice nepadne takřka ani slovo, i když v melancholických textech občas cítíme, že bolest z odloučení se nutně nemusí týkat milované ženy.