Neba Solo & Benega Diakité: Jak se džin s lovcem vydali na procházku

Album vyšlo u amerického labelu Nonesuch, v jehož katalogu moc tradiční západoafrické hudby moc nenajdete, ale to má své vysvětlení. Label se totiž dohodl na spolupráci s legendárním britským producentem Nickem Goldem, stojícím v minulosti za přelomovými nahrávkami Buena Vista Social Club, Ali Farka Tourého nebo Oumou Sangare. Do budoucna si pak plácli na to, že pro Nonesuch bude pod značkou Etoile Audio připravovat podobná nadčasová alba.

Další nečekanost spočívá v samotné dvojici malijských mistrů. Oba totiž pocházejí z velmi odlišných hudebních kultur a není zrovna běžné, aby se dali dohromady reprezentant starobylé a velmi specifické lovecké hudby z regionu Wassoulou chránící lovce před zlými duchy s balafonistou zemědělského národa Senufo, zvyklým doprovázet farmáře při práci na poli, což jak uznáte, jsou dvě naprosto rozdílná povolání. I to má ale své vysvětlení. Když Nick Gold v roce 2009 připravoval nové album Seya malijské zpěvačky Oumou Sangaré, pocházející z Wassoulou, do sestavy muzikantů samozřejmě pevně patřil Benega Diakité, pak ale Gold v Bamako uslyšel neznámého balafonistu Neba Solo a nezaváhal ani na chvíli. Oba pak zpěvačku doprovázeli mnoho let, a když jim loni Gold nabídl natočit album, měli prý radost, jak se společně pustí do nového dobrodružství. Proč nového? Inu, do hry totiž vstoupil ještě britský hudebník a producent Sonny Johns s myšlenkou podpořit výsostně akustickou hudbu mellotronem, baskytarou, kytarou, a hlavně smyčcovým kvartetem. Což vysvětluje další unikum, pro label Nonesuch ovšem charakteristické, tedy, že spojuje hudebníky z různých zemí a žánrů. Aranže smyčců totiž dostal na starost britský písničkář John Elliott, vystupující s přáteli pod hlavičkou The Little Unsaid, kterého jsme si v tomto pořadu kdysi představili.

Dřevěný balafon připomínající xylofon patří mezi nejstarší západoafrické nástroje a jeho původ se odhaduje na osm století. A spolu s malijským národním eposem o králi Sunjatu Keitovi je zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO. V konstrukci se jeho regionální verze neliší, zato v počtu rezonančních desek a ladění ano. Neba Solo zůstává věrný u národa Senufo používané pentatonice, a protože se v mládí zamiloval do reggae, k nástroji přidal další basové desky, což mu umožňuje doprovázet s balafonem kapely s bicími. Brzy se proslavil po celé zemi a když se v Mali v roce 2002 hrál Africký fotbalový pohár národů, pověřili ho napsáním hymny.

Neba Solo s Benegou Diakitém na album nejprve Nicku Goldovi navrhli po celé západní Africe známé skladby v akustické podobě, když mu je ovšem se sboristkami zahráli, producenta napadlo jejich dynamiku posílit dalšími nástroji a smyčcovým kvartetem. A pak už byl jen krůček, k tomu, aby přizvali zmíněné Brity a mohlo vzniknout album takové krásy.

Rozklíčovat název A Djinn and a Hunter Went Walking (Džin a lovec se vydali na procházku) nedá posluchačům malijské hudby asi moc práce, takže pro ty, co o ni naopak nic nevědí, odkazuje k tajemnému džinovi, dárci balafonu prvnímu griotovi historie a lovci z kraje Wassoulou, kterého před zlými duchy pralesa chrání loutna donso n'goni.