Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – červen 2022

Pokud vyhlášení americký label Cumbancha vydá někomu album a tím pádem se za jeho tvorbu postaví, měli bychom určitě zpozornět. Světem respektovaný producent a publicista Jacob Edgar se totiž ve svém úsudku málokdy mýlí, a navíc, vždy dává přednost hudbě se společenským přesahem. U švédské folkrockové skupiny Kolonien potom oceňuje nejen nádherné harmonické vokály a silné melodie, souzní také s názorem čtveřice na ochranu přírody a postoj ke klimatickým změnám. Bratři Erik a Arvid Raskovi, jejich sestřenice Anna Möller, dcera legendárního švédského muzikanta, a kamarád Mischa Grind, strávili dětství v hippie komunitě městečka Järna nedaleko Stockholmu. Alternativní postoj k životu mají tedy v krvi, a přirozeně se napojili i na švédské hnutí Zelených. Třetí album Till Skogen otevírá stejnojmenná skladba a zpívá se v ní o časech, kdy zmizí lesy, stoupnou hladiny oceánů a děti přijdou s otázkou: „Kdo to udělal?“

Módní ezošamané, kteří se na světoznámou tibetskou zpěvačku Yungchen Lhamo v minulosti odvolávali, budou zřejmě zaskočeni. Obdivovatelé jejího nevšedního hlasu naopak přivítají, že své hudební mantry na albu Awakening sice procítěně pronáší dál, nicméně zcela odlišným způsobem než předtím. A nebojí se ani popu. Na Lhamo lze dál vztáhnout parametry spirituální léčivé hudby, svým neortodoxním podáním, akcentovaném západním stylem života a škálou moderních vlivů, se však Bohyně melodie, jak zní v překladu její jméno, otevírá širokému publiku, překvapivě i tomu dosud co nejrychleji prchajícímu před sebemenší zmínkou o „vnitřním probuzení mysli“ a podobných ezo duchaplnostech. Charakter alba silně ovlivnili noví spolupracovníci: španělský kytarista a producent Julio García, jeho manželka, významná flamencová zpěvačka Carmen Ros a jedenáct španělských jazzových a klasických muzikantů.

Z tibetského města Lhasa utekla s malým synem na zádech v roce 1989. Překročila Himálaje a s nasazením života ušla přes dvanáct set kilometrů. Z Indie se přestěhovala do Austrálie, kde vydala první album a dnes žije v New Yorku. Devítiletou nahrávací pauzu nebere zpěvačka za chybu, protože do studia prý vchází, až tehdy, kdy získá pocit, že musí veřejnosti něco důležitého sdělit. Sice nekoncertovala, za to se intenzivně věnovala práci pro bezdomovce a drogově závislé. Vyráběla tibetské náhrdelníky a výtěžek věnovala charitě. Se synem napsala autobiografickou knihu, která by měla vyjít letos, a nic nenasvědčovalo tomu, že by chystala nové nahrávky. Pak přišel covid, seznámila se s Juliem a zrodilo se album Awakening. Pojednávající o tom, že lidský život je vzácný a smrt může přijít kdykoliv. Aby se tak ale nestalo, máme v sobě odhalit příčiny našeho utrpení.

Pohled na rozesmátou Kate Rusby užívající si ve skladbě doprovod jihoafrického sboru Ladysmith Black Mambazo patří k těm, kdy si řeknete budiž ji to přáno, protože v kariéře britské folkařky představují Afričané unikát. Na zahraniční hosty si totiž nikdy moc nepotrpěla, nové album 30 : Happy Returns se jimi ale doslova hemží. Rekapituluje třicet let na scéně a zpěvačka kvůli tomu znovu natočila nejoblíbenější skladby a požádala o doprovod své celoživotní hrdiny. Třeba KT Tunstall, Sarah Jarosz, Sama Kellyho nebo Beth Nielsen Chapman.

„Čím více víme, tím více se cítíme silní,” tvrdí americká písničkářka s haitskými kořeny Leyla McCalla. Patří k zásadním americkým umělcům dneška, a ne náhodou je propojená se skupinami Carolina Chocolate Drops a Our Native Daughters, které pod vedením Rhiannon Giddens do historie Spojených států vrátily to, co z ní kdosi, ať už záměrně nebo s cílem zatajovat, vyňal: vklad černošských muzikantů do dějin rané, předbluesové americké hudby a otrokářskou minulost. Leyla přidala hold Haiti, odkud pocházejí její rodiče, a tamní kulturu, na kterou se napojila až v dospělém věku; o to víc jí ale propadla. S cílem úžasnou, nicméně i tragickou historii ostrova desetiletí sužovaného diktátorskými režimy a přírodními katastrofami uvést do pravdivějšího kontextu. „Haiti je po celou dobu vystaveno dezinformační kampani, která je ve skutečnosti druhem rasismu. Když v 80. letech naplno propukla nemoc AIDS, americké úřady tvrdily, že za to mohou čtyři faktory: hemofilici, homosexuálové, narkomani a Haiťané,“ tvrdí Leyla, představující v roce 2020 premiéru multimediálního představení Breaking the Thermometer to Hide the Fever pro které složila hudbu a za doprovodu kapely v něm hraje a zpívá. Divadelní soundtrack, včetně dialogů, rozhovorů a útržků z vysílání pak překlopila do formy alba Breaking The Thermometer.

Strhující vyprávění Leyly má dvě roviny: zatímco v té osobní reflektuje skrze rozhovory vedené s matkou historii ostrova, ve druhé vzdává hold Radiu Haiti, nezávislé, politicky podvratné a na ostrově jediné v kreolštině vysílající stanici. Haitský režim se půl století jejího majitele a svobodu slova nadevše bránícího Jeana Dominiqueho snažil umlčet. Marně, takže ho nechal v roce 2000 zavraždit. Manželka Michèle Montas se snažila bojovat dál, když ji ale před očima zastřelili bodyguarda, utekla do Spojených států a universitě Duke v Durham věnovala kompletní archív rádia. Nabídce seznámit se s ním a připravit představení Leyla neodolala. Seznámila se také s Michèle a nechala si od ní vypravovat, jak se Jean upnul k metafoře, že nezávislá média jsou teploměrem společnosti, a i když ho rozbijete, horečka tím nezmizí.