Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – červen 2023

Písničkářka Rhiannon Giddens patří mezi nejvýraznější aktivisty vracející do americké historie černošské příběhy, na které se úplně zapomnělo nebo je z ní někdo záměrně vyňal. Už léta ji nelze přeslechnout ani přehlédnout. Koncertuje, přednáší, vydává vynikající alba a publikuje knihy vracející se do otrokářské éry. Renesanční umělkyně se skladatelem Michaelem Abelsem loni uvedla operu Omaru, jejíž libreto napsala podle autobiografie do Spojených států zavlečeného afrického otroka Omara ibn Saida. „Žil život, který si nedokážu a nikdy nebudu ani umět představit,“ řekla před premiérou Rhiannon. Obrovský úspěch opery, do níž vložila všechny dosavadní zkušenosti s černošskou old-time music, spirituály a bluegrassem, ale i vystudovanou klasikou, byl v květnu korunován ziskem Pulitzerovy ceny za hudbu. Mezi všemi díky a gratulacemi stačila Rhiannon oznámit, že v srpnu vydává nové album You're the One a dala k dispozici titulní skladbu.

Poslechnuto, přečteno a sečteno: ze všech alb, na nichž senegalský zpěvák Baaba Maal konfrontoval tradiční hudbu rybářů z regionu Podor s elektronikou a možnostmi studiových technologií, je novinka Being (https://baabamaal.bandcamp.com/album/being) zaručeně nejdokonalejší. Což je paradox: bude mu sedmdesát a původně se hodlal věnovat jen festivalu Blues Du Fleuve, který pro místní pořádá už patnáct let. A také aktivismu ohledně ochrany přírody, za který byl nedávno jmenován velvyslancem dobré vůle OSN. Nebývalý úspěch Maalova vkladu do marvelovek Černý Panter a Wakanda Forewer a desetidenní putování po vesnicích s autorem jejich soundtracků - švédským skladatelem Ludwigem Göranssonem – nakonec Maala nalomilo natolik, že se pustil do skládání a v produkci Johana Huga ze skupiny The Very Best znovu vzepjal k mistrovskému afrofuturistickému dílu.

„Je to návrat ke starým způsobům, kdy jsme seděli s přáteli, povídali si a do skládání písniček se nenutili. Prostě jsme jen vzali nástroje a bez plánu si pohrávali s okamžitými nápady. Cítil jsem, že i po těch letech by to mohla být ta správná cesta, jak se v životě cítit šťastný,“ řekl Baaba Maal a podobnému pocitu s ním propadl mauritánský rapper General Paco Lenol v tranzovně rozbubnované skladbě Mbeda Wella, oslavující radost z tance uprostřed komunity přátel.

Tunisko, malý severoafrický stát na pobřeží Středozemního moře s obrovskou historií. Pokud jde ale o hudbu, zůstával donedávna ve stínu snad všech okolních zemí Maghrebu. Dnes se s nimi ale úspěšně měří i díky úspěchům tuniské elektronické scény a o pozornost si říká také zpěvačka Wafa Harbaoui, vystupující pod jménem Wifa. Těsně před Arabským jarem se přestěhovala do Francie, a přestože vystudovala klasickou kytaru, své smutky, naděje a sny vložila do písní s příchutí elektropopu ovlivněným tuniskými tradicemi. O lásce k rodné zemi, umění začít znovu žít a láskou zraněném srdci je i její nové album Louken (And if).

S neoklasikou, řekněme uklidňující formou intimní liturgie umožňující utříbení myšlenek v melodicky vstřícné zvukové koláži, na kterou však nelze vztáhnout měřítka obvyklé klasické hudby, se brazilská violoncellistka Dom La Nena nikdy neztotožňovala, a nic na tom nemění, že její nové instrumentální album Leon parametrům neoklasiky vlastně odpovídá. To je ovšem náš dojem, zatímco Doma se cítí komfortněji mezi skladatelkami typu Hildur Guðnadóttir, upřednostňující v komorní hudbě namísto neoklasické líbivosti, dramatičtější tóny a rytmické napětí. Nezapomeňme také, že doposud si Doma La Nena získala uznání jako písničkářka a s cellem těm nejlepším často sloužila. Osobní písničkářský styl si nastavila originálně a rafinovaně: od zpívání poezie volně přecházela k mezihrám oscilujícím mezi latinskoamerickými vlivy, klasikou, minimalismem, rockem a spontánní improvizací. Nikdy nepůsobila jako písničkářka s violoncellem, ale ani jako zpívající cellistka. S nástrojem, který ji provází celou kariérou, natočila formou loopingu skoro celé předešlé album Tempo. Až teď ale prozradila, že mu říká Leon. Absenci slov přestanete vnímat okamžitě. Dom La Nena vás totiž vtáhne do děje radostí z toho, že za sebe může nechat mluvit nástroj. Pardon, Leona. „Přiznám se, že jsem vlastně ani pořádně nevěděla, kam směřuji. Strávila jsem s cellem dva měsíce ve studiu a nechala ho dělat, co chtělo, aniž bych nad tím experimentem příliš přemýšlela,“ odkryla Doma tajemství svého prvního instrumentálního alba.

Na koncertech to je jiná: tak mnohovrstevnatou hudbu by i pří vší snaze sama neodehrála. Proto ji doprovází smyčcový kvartet Quatuor Momentum.

Prý existují pouze tři druhy hudby. Ta, která se nám líbí, ta co naopak vůbec ne a pak hudba, o které jsme ještě nikdy neslyšeli, takže než se rozhodneme co na ni řekneme, nezbývá než si ji poslechnout. A to i v případě, že se nám dopředu nechce věřit, že se nám bude líbit, protože nám na ní něco nesedí. U alba Nowhere And Everywhere jde konkrétně o důvod přivádějící zpěvačku Rachel Unthank ze skupiny The Unthanks na myšlenku natočit ho s Paulem Smithem, kytaristou indie-rockové skupiny Maximo Park. K překvapivé spolupráci podali jednoduché vysvětlení: přivedla je k ní prý láska k rodnému severovýchodu Anglie. Oba mají krásné hlasy, cit pro výběr tradičního repertoáru, a protože se Rachel nechtěla před skladatelstvím Jamese nechat zahanbit, na album přispěla písní Seven Tears, jednu z mála jakou v životě sama složila. Pojednává o selkiích, mytologických stvořeních žijících v mořích jako tuleni. Pokud vyplavou na břeh a kůži si sundají, stanou se člověkem. Zatímco mužům toužícím po krásné a věrné manželce stačí selkii kůži ukrást, žena musí pro budoucího chotě uronit do moře sedm slz.