Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – červenec 2025

Konžský zpěvák Lionel Kizaba má jedinečný umělecký záměr: vytvořit hudbu pro vesnici budoucnosti, ve které nebudou existovat třídní, jazykové a kulturní rozdíly, natož nemoci a války. Každý bude mít dostatek jídla a vesnice naváže dobré vztahy se Západem. Moderní technologie a inovace se stanou ideálním spojencem staletých hudebních tradic. Pokud Kizabův utopický experiment klapne, doporučí ho vládě v Kinshase, aby ho vztáhla na celou Demokratickou republiku Kongo, kam by se Kizaba z kanadského Montrealu, kde dnes žije, pak určitě přestěhoval. Zatím tady podle všeho pracuje na tom, aby svým afro-elektro popovým albem Future Village dosáhl na nominace hned v několika kategoriích kanadských hudebních cen Juno. Až tolik Kizobo nehledí na žánry.

K jazzu mladého bubeníka přitáhl ještě doma v Kinshase strýc, který se prý upil k smrti, protože byl zkrátka smutný bluesman. Po usazení v Quebecu sice Kizabově jazzovým rytmům nikdo nerozuměl, hlavu si s tím ale nelámal a dál pracoval na své hudební vizi. Na albu Future Village se k ní s kanadskými producenty pomalu blíží, přestože nebýt jeho zpěvu v lingala a dobře známých kytarových linek konžského soukousu, na někoho z Kinshasy byste nehádali. I z toho důvodu, že ostře nadává na zkorumpované konžské politiky a církevní kazatele, zneužívající své ovečky falešnými sliby, což by, žít ve městě, asi neriskoval. „Já vlastně chci tvořit hudbu, která není určena jen Afričanům, mým cílem je, aby ji poslouchala celá planeta. Proto v ní slyšíte elektroniku, pop, afrobeat, funky, tradiční hudbu a rock, protože každý přece miluje rock. Dávám do toho všechno a toužím po tom, aby si lidé řekli, tohle je Kizaba,“ vysvětlil svůj koncept nový afrofuturistický hrdina z Kinshasy.

Vždycky, když v tomto pořadu dojde na jazz, předchází tomu autorovo upozornění, že o jazz vlastně nepůjde, jinak by ho nepouštěl, od toho jsou jiné stanice, nicméně nemá na vybranou, protože ať už takové hudbě i samotní tvůrci říkají jazz, moc na ně nedá. A v případě polské skupiny Quantum Trio celkem oprávněně, navíc Michał Jan Ciesielsky tvrdí, že chce hrát na saxofon jako Jimi Page, bubeník Luis Mora Matus má rád progresivní metal a klavírista Kamil Zawiślak jim do toho na výtečném albu No Wa Oout moc nemluví a tvrdí s nimi basu, kterou nepoužívají. Od toho jsou přece syntezátory.

Současní tvůrci čerpající z tradic se už neobejdou bez elektroniky, ani když pátrají po zapomenutých tradičních stylech v těch nejzapadlejších vesnicích, natož ve studiu, kde je konfrontují s trapem, hip hopem, popem nebo industriálním rachotem motivováni přiblížit je vrstevníkům a dát jim příležitost zatančit si v klubech na přece jenom víc se živočišností svázanou hudbou, než nabízejí syntezátory. Mezi průkopníky patří v Portugalsku Vasco Ribeiro Casais vystupující pod dnes už světoznámým jménem OMIRI. Nedávno vydal nové album Modas Novas e Algum Velhas (New Fashions and Some Old Fashions) na kterém zpívá také jeho dcera Lary Negrão Casais.

Tradiční hudbu, zvyky a život na portugalském venkově zachycuje OMIRI na svých výpravách od 90. let. Na koncertech i na nahrávkách propojuje zvuk mistrovsky zvládnutých akustických nástrojů se samply tradičních zpěváků a elektro beaty. Využívá přitom až neuvěřitelné množství portugalských stylů a témat, které se vzájemně netlučou, ale splývají v naprosto dokonalou a ohromující show jednoho muže stojícího před plátnem, na kterém v rychlém sledu běží záznamy rozhovorů a zpěvu lidových zpěváků, posledních pamětníků živé vesnické tradice, které Omiriho v interakci doprovázejí.

Nové album se od předchozích neliší pouze inovativnějším a pestřejším zvukem, do sbírky tradičních nástrojů nově přibral kytarku viola braguesa a přenesl na ní techniku elektrické kytary.

Po vesnicích znovu vyposlechl mnoho naprosto neznámých zpěváků a za to, že mu velkoryse otevřeli dveře a nechali vstoupit do svých domovů, z vděku do skladeb zapojil celé komunity. V následující skladbě třeba sbor z historického města Évora.

Opravdu nádherné album Stories of Stonia estonské zpěvačky a hudebnice Mari Kalkum jsme si v tomto pořadu představili před dvěma lety. Mari ho zarámovala do estonské mytologie a tradic jejího rodného kraje Võrumaa, kde se stále mluví archaickým jazykem võro, údajně dva tisíce let starým a pro Estonce odjinud nesrozumitelným. Za ústřední téma si zvolila ne zrovna ideální vztah člověka k přírodě; přesněji řečeno, album proměnila ve varování před nadměrnou spotřebou a plundrováním zdrojů. Proto si za producenta vybrala ohledně ochrany přírody podobně naladěného britského folkaře Sam Lee a už tehdy spolu prý mluvili o využití sboru, protože společné zpívání má v Estonsku dlouhou tradici. Ke spojení s Estonským národním mužským sborem nakonec došlo až na koncertech. „Bylo to pro mne doslova mystický zážitek a velká čest a na základě zpětné vazby od posluchačů jsem si uvědomila, že se jich taková zkušenost také hluboce dotknula,“ vysvětlila Mari Kalkum důvod, proč se rozhodla vydat koncertní album Stories of Estonia Live a zařadila na něho pět skladeb s mužským sborem.