Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – květen 2025

„Svět je shnilý, ale život je krásný,“ říkal často malijské dvojici Amadou & Mariam světoběžník Manu Chao, který slepým manželům v roce 2005 produkoval album Dimanche à Bamako považované za katapult vystřelující dvojici na světovou scénu, kde začala spolupracovat a natáčet s Coldplay, Damonem Albarnem, U2, Davidem Gilmourem od Pink Floyd a osobně se setkala se svým velkým fanouškem, prezidentem Barackem Obamou.

Jeden z nejlepších a nejvlivnějších afrických kytaristů všech dob Amadou Bagayogo se s manželkou zpěvačkou Mariam Doumbia postupně proměnili v nepravděpodobné globální hvězdy nominované na Grammy, aniž by přitom kdy sešli z umělecké cesty a podlehli svůdnosti rychle dosažitelného štěstí. Svůj hutný západoafrický bluesrock prošpikovali popovými melodiemi, západní vlivy a pravidelně se nechávali doprovázet kapelou s bělošskými muzikanty.

„Je to věc volby pro mne a Mariam mít tak smíšenou kapelu. Pokud hrajeme s bílými hudebníky, vnímáme jejich rozdílný přístup k blues. Oni naší hudbě dodali nové příchutě a toho jsme s Mariam chtěli docílit,“ řekl mně Amadou před pětadvaceti lety, kdy jsem je poprvé viděl na koncertu a od té chvíle nepřestával obdivovat. Nejen kvůli hudbě, ale pro způsob, s jakým se popasovali se slepotou.

Loni Amadou Bagayogo oslavil sedmdesátku a s manželkou se chystali na další evropské turné, 4. dubna ovšem po krátké nemoci náhle zemřel. Skoro celý svět na smutnou zprávu zareagoval jednoznačně: zemřel nenahraditelný velikán západoafrické hudby a Mariam přišla o životní lásku, která pro ni napsala nespočet milostných písní. 

První setkání se zpěvačkou Valérií Castro z Kanárských ostrovů? Šok ze vší té krásy; jinak se to snad ani nazvat nedá. Někoho tak přirozeně autentického, totiž dnes jen tak neuslyšíte. Valerie ke všemu sype z rukávu melodie, na jaké nejsme už moc zvyklí a má hlas, před kterým se každé auto-tune ze samé úcty dobrovolně vypne. A melodie? Škoda mluvit, jako by vyrostly v přírodě, a ne v nějakém studiu, kde vám je na počkání armáda producentů vyrobí.

K debutovému albu Con cariño y con cuidado (S láskou a péčí) se navázala nominace na Latin Grammy a koncertní turné zahrnující Jižní Ameriku. Úspěch Valerii Castro přesto stáhl do stavu pochybností a osobních úzkostí. Proto prý musela natočit autoterapeutické album El cuerpo después de todo (The Body After All) považované za „konceptuální dílo o vnitřní bolesti a sebepřijetí“. Pojednává o tom, že pokud chcete rozdávat lásku, nejprve musíte začít milovat sami sebe.

V autorských skladbách se Valeria také rozhodla zpívat o věcech, o kterých se dosud neodvážila nahlas mluvit. Ve skladbě tiene que ser más fácil třeba o tom, že zrcadlo není vždycky její nejlepší přítel.

Na předchozím albu nové album Autopoiética se chilská zpěvačka Mon Laferte rozhodla vsadit na elektroniku a začít znovu od nuly. Posluchačům u něho padaly brady a ti, co jednu z nejpozoruhodnějších umělkyň současné latinskoamerické hudby neznali, zapomínali skoro dýchat.

„Raději rány otevírám a hojím, než bych je zametala pod koberec,“ řekla Mon Laferte po vydání první skladby Otra Noche de Llorar ( Another Night of Crying) z nového chystaného alba, které prý bude hodně temné a rozhodně prý nebude z těch, kterým dáte přednost před sklenkou vína po ránu.

„Zase další proplakaná noc a vykouřená krabička cigaret. Bez ohledu na to, jak moc předstíráš, že se nic nestalo, věřím, že k sobě patříme. Pokusím se na tebe ale zapomenout, protože po tvém boku zůstane ona,“ zpívá Mon Laferte se zlomeným srdcem a my se podle všeho musíme těšit na další nezapomenutelné album.

U koho pořád ještě zmínka o portugalském fado nevyvolává žádné konkrétní představy, měl by si poslechnout zpěvačku Linu Rodrigues, přestože do národního hudebního symbolu vložila pro někoho až nepatřičný doprovod, to, když dosud tradiční kytaru zaměnila nejprve za elektroniku Raüla Refreeho a na novém epíčku O fado ji doprovází katalánský klavírista Marco Mezquida. Příznačné na nich, ale i na britském bluesrockovém kytaristovi Justinu Adamsovi, který produkoval její poslední album Fado Camões, je to, že nikdo z nich předtím fado nehrál a k emotivnímu vyjádření portugalské duše přistupovali intuitivně. Ze strany Liny se ovšem jednalo o záměr: vlastní i klasické písně tím podle ní získaly nové vyznění blízké jejímu vztahu k poezii. Na epíčku třeba zhudebnila báseň O Fado portugalské milované básnířky Florbela Espanca, která si v roce 1930 vzala život, protože, jak zpívá Lina, se pro ni stal utrpením.

Když americká písničkářka Allison Russell před sedmi lety reagovala skladbou Superlover na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, zpívala v ní o super lásce a super milencích v přesvědčení, že láska má velkou sílu změnit svět. Ten se však od té doby dramaticky změnil: z covidového temna vystoupila spousta populistických nacionalistů a na mnoha místech se rozpoutaly kruté války, ve kterých trpí především děti. A protože jde podle Allison Russel o naše děti, všude a bez výjimek, namísto modlitby se rozhodla skladbu Superlover znovu nazpívat ve formě prosby a s vírou, že být supermilencem je dnes nutnost. S kamarádkou, velmi vzácně vystupující Annie Lennox, posílají slzy vzteku a smutku do Palestiny, Izraele, Konga, Súdánu a na Haiti s upozorněním, že neexistuje žádný Bůh ohně a krve, pouze Bůh lásky.

Ačkoli indická hráčka na sitár Anoushka Shankar není zrovna silný magnet na mainstreamové publikum, o které popové hitparády usilují nejvíc, její elektro-experimentální nahrávky jsou rozhodně namířeny dobrým uměleckým směrem. A na albu Chapter III: We Return to Light takové moderní rozhodnutí podporuje Alam Khan, syn mistrovského hráče na sarod Ali Akbara Khana, neméně obří zesnulé legendy indické hudby, kterou byl také otec Anousky, legendární sitárista Ravi Shankar. K albu produkovaném Sarthy Korwarem se v tomto pořadu zanedlouho samozřejmě vrátíme.