Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – listopad 2022

Do anonymity a okultních masek zahalená skupina Goat vždycky zněla tak přeludně, bizarně a tranzovně nesmiřitelně, že bylo až úlevou přijmout její bizarní filosofii nezadat si s žádným státem a národem a tím pádem se zbavit nutnosti pátrat po kulturním středobodu kozího hudebního amalgámu i věrohodnosti kouzelného příběhu o reinkarnovaných voodoo čarodějů ze švédské vesnice Korpilombolo. Nové album Oh Death je spojeno s nevšedním zážitkem: během každoroční hostiny u kulatého stolu s bohy funky Goat byly předány rukopisy některých skladeb a nařízeno, aby je přehráli veřejně, protože bohové došli k přesvědčení, že lidé se potřebují zase pořádně tanečně rozjet. A kdo tuhle šílenou skupinu zná, ví, že není radno jí odporovat.

Alžírská zpěvačka Samira Brahmia patří k těm, kteří jsou přesvědčení, že hudba dokáže zachránit svět a pokud se toho ujmou ženy, kdo ví, možná se svět opravdu jednou vrátí do normálu. „Máme právo být bláznivé, citlivé, rock'n rollové a vytrvalé. To nás dělá silnými,“ tvrdí Samira a nové album nazvala podle první ženy, Awa totiž znamená Eva, a věnovala ho všem statečným a odvážným umělkyním a matkám, které vychovávají děti nebo pilotují letadla, jako její sestra. A měli byste vědět, že Samiru na albu doprovázejí členové slavné francouzsko-alžírské skupiny Orchestre National de Barbès.

Vznik fascinujících nahrávek v posledních dekádách do velké míry umožnilo snadnější cestování. Stačilo, aby se mezi západními producenty našlo dostatek odvážlivců ochotných vydat se do míst, cizincům často zapovězeným, a lidstvu se dostalo hudby, na kterou předtím ani nepomyslelo. V tomhle směru nás už dnes nemůže nic překvapit, jen si musíme dávat velký pozor, abychom nenaletěli povrchním cestovatelům za senzacemi, kteří se dejme tomu v Africe doslova jen mihnou a po návratu domů se vydávají málem za apoštoly unikátnosti. Což neplatí pro britského hudebníka, zpěváka a zvukového mistra Sonny Johnse. Když před třemi lety přišel s termínem afrolktronica, nikoho tím sice ze spaní neprobudil, debutovým albem Kalba si o pozornost přesto řekl, ačkoliv to vlastně nikdo nepředpokládal. Natočil ho v Ghaně s hráčem na xylofon gyil Isaacem Birituro a přestože se na něm podílely desítky ghanských a britských hudebníků a zpěváků pod hlavičkou skupiny The Rail Abandon, a stylově se skladby rozlétly do všech směrů, nešlo přeslechnout, že album nepostrádá jakýsi vnitřní řád. Názvem čerstvé novinky Small Small dvojice dává na vědomí, jak si představuje svou budoucnost. Jedná se totiž o ghanské rčení a v překladu to znamená pomalu, ale jistě respektive krok za krokem. Bavíme se ale o umělecké snaze, protože hudebně se xylofonista Isaac Birituro rozhodl pro sprint, až ho sboristky s výbušnou kapelou málem nestíhají a hostující hvězdná ghanská zpěvačka Wiyaala se musí také hodně snažit.

Poslouchat skotského dudáka může být zprvu pastva pro oči. To ten kilt, prsty kmitající po píšťale v kombinaci s paží vhánějící do vaku vzduch. V druhé fázi se snažíte ve zvuku hledat styčné melodické body, ačkoliv víte, že bez znalosti dudáckého repertoáru pro malé skotské dudy smallpipes nemáte šanci. Nakonec to vzdáte, a jen posloucháte: pokud mladou hráčku Brìghde Chaimbeul, brzy máte pocit, že vás vtahuje do málem magických hlubin; u málokdy zpomalujícího Rosse Ainslieho, člena divočácké superskupiny Treacherous Orchestra, tam zase spadnete takřka okamžitě a bez magie; jakoby vás tam rovnou hodil. Na albu LAS hrají společně, srostlí jako zabijácká siamská dvojčata a ke všemu s kytaristou Stevenem Byrnesem, melodikem a perkusistou dohromady. Zabijácká? Ano, zabijácká. Takovou dudáckou hudbu jste pravděpodobně dlouho neslyšeli a kdo si nepamatuje, jak lidí ze šoku zírají, ať si album pustí a postaví se před zrcadlo. A pozoruhodnost nakonec: Brìghde s Rossem hrají na dudy naladěné do C, což před nimi ještě nikdo na světě nezkusil.