Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – prosinec 2023

Napojením na karibské a africké linky zůstává co do počtu nových projektů londýnská jazzová scéna prakticky nepodchytitelná. Vždycky, když si řeknete, že už jste slyšeli snad všechno důležité, přijde další překvapení. Skupina Onipa sice existuje už delší dobu, na novém albu Off the Grid se ale s hostujícími zpěváky posunula do úplně jiného zvukového levelu. Heslem Všechno začalo v Africe, kvartet odůvodňuje radost přeskakovat z afrobeatu k highlife, konžskému soukous, blues nebo kwaito. Rozhodující prý je, abychom se u této panafrické afrofuturistické fúze s ním společně bavili a během energického přetížení nechali pořádně vytančit tělo. Ano, Onipa je předurčena dobývat hlavně koncertní sály, s virtuózním muzikantstvím slučujícím nejrůznější nástroje s elektronikou a spoustou nápadů vás potěší ale i u domácího poslechu.

Onipa znamená v jazyku ghanskéno národa Ashnate člověka a kontrolovaný střet londýnského jazzu s Afrikou ve skupině řídí zpěvák, raper a spisovatel Kweku Sackey  z Ghany a britský multiinstrumentalista Tom Excell ze známé kapely Nubiyan Twist. Na údajně vesmírné energii s nimi ještě pracují bubeník Finn Booth a hráč na syntezátory Dwayne Kilvington. „Využívat úžasnou šíři africké hudby nám připadá přirozené. Cheme také zdůraznit, že veškerá západní hudba vyjma klasiky má své kořeny v Africe,“ řekl k albu Tom Excell, nadšený z toho, že pozvání k natáčení přijal také nigerijský zpěvák a klávesista Dele Sosimi, bývalý člen afrobeatových sestav Fely Kutiho a jeho syna Femiho.

Rozsah díla a vědomostí britsko-indického skladatele, hudebníka a producenta Nitina Sawhneyho má charakter závratnosti. Od 90. let jedinečným způsobem oslavuje kulturní rozmanitost a seznam umělců, se kterými spolupracoval je nekonečný. Albem Beyond Skin sice kdysi definoval britský asijský underground a uvedl ho na světovou scénu, nikdy se v něm však nezapouzdřil a neustále se otevírá mnoha žánrům, protože, jak podotýká, nehodlá být svázán s předchozí verzí sebe sama. Dokonale také těží ze své jediné slabiny: nezpívá. Pečlivě promyšlený výběr zpěváků pak dotváří barevnost a přesvědčivost jeho nahrávek, což platí i pro nové album Identity, takže v každé se sedmnácti skladeb uslyšíte jiného zpěváka nebo rapera.

Očekávání umělce na piedestalu vysokého umění Nitin nenaplňuje: jeho hudba sice leží za hranicemi běžnosti, přesto je velmi přístupná. Z prostého důvodu: snaží se v ní vyjádřit to, co si myslí a skrze ni vede společenský dialog, přecházející občas v ostrou kritiku. Nitinovo celoživotní víra totiž spočívá v přesvědčení, že každý člověk na této planetě má stejnou hodnotu. Z této pozice prý nikdy neustoupí a je mu smutno z toho, jak svět propadl agresivní předpojatosti a odsuzování lidí podle původu, což v současné naprosto šílené době vede k legitimizování rasistických a antisemitských názorů. „Svět je posetý zkreslujícími a pejorativními názory lidí, kteří se nám snaží říct, kdo jsme. Vnucují nám identitu podle svých definic a zapomínají, že všichni jsme lidé. A nám všem jsem albem Identity napsal milostný dopis,“ uvedl Nitin.

Autor tohoto pořadu pamatuje ještě časy, kdy panovalo přesvědčení, že elektronika do tradiční hudby nepatří. Modernizace proč ne, folkrock také ještě ujde, ale techno, to už je jako byste seděli v kostele při mši s baseballovou čepicí. Ti, co pod ní měli o něco víc chytrosti než ostatní, však věděli, že věci se nedějí jen tak a pokrok, jiná doba a nové pohledy na tradice jsou vlastně spojitá nádoba. Dnes už proto elektronika v lidových písních nikoho nejen neurazí, a u mladé generace, která by jinak o ně asi nezavadila, představuje naopak výzvu. A těmi je proslulé také oddělení lidové hudby Sibeliovy akademie v Helsinkách, kde studovala hráčka na citeru kantele Jenni Venäläinen. Její album Melkutus Party by kdysi svým elektronickým nápřahem určitě šokovalo, zatímco dnes v něm slyšíme originální a nový pohled na lidovou hudbu z Karélie a zvukové možnosti dva tisíce let starého dřevěného nástroje.

Moderní popová world music sice zní jako laciné heslo z poutě, když na něm ale dvojice Ladaniva trvá, proč jim ho brát. Navíc má tak trochu pravdu, protože nad názvem její směsi Bollywoodu, Balkánu, arménských tradic, francouzského šansonu, elektropopu, rumby nebo reggae byste museli hodně dlouho přemýšlet a nejspíš zbytečně. Ladaniva – ano, jde o vzpomínku na ruské terénní auto – ve snaze pobavit každého, kdo má zájem, totiž svou hudbu nefixuje na žádné žánrové ani zeměpisné hranice. To dnes ale dělá hodně světoběžníků a Ladaniva nad nimi nijak zvlášť originálně neční. To proč nás tak baví je sympatická lehkost s jakou se na hudební výpravy původem arménská zpěvačka Jaklin Baghdasaryan s francouzským trumpetistou Louisem Thomasem vydali a dobrovolně se přitom vzdali své domovské identity ve prospěch globálního uvažování. Debutové album má převážně tanečně-zábavný charakter, ale několik skladeb z něho výrazně vyčnívá.