Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – říjen 2025

Ve Španělsku současnému nadžánrovému uchopení lidové hudby říkají alternativní pop a mladá generace si užívá její energičtější verze s elektronikou a hip hopem. Herec, zpěvák a multiinstrumentalista Matěj Metoděj Štrunc u nás vykročil podobným směrem: notoricky známé lidové písničky usadil do moderní produkce a sympaticky se vzdálil od přežívajícího folkrockového mustru, na který posluchači jeho věku už dávno přestali slyšet. Kombinaci autentické tradice s elektronikou u nás dotáhla k vrcholu Hrubá hudba. Takřka bezešvě, experimentálně a přesto přístupně. Matěj Metoděj Štrunc sází víc na pop, což se nevylučuje s atraktivitou a rytmickou dravostí.

Zatímco na debutu Lidověk si vystačil sám s kapelou, nové album Lidověk 2.0 se doslova hemží hosty a jeho občasný protiválečný étos podtrhují samply proslovů Václava Havla a Volodymyra Zelenskyho. Tahle linka vystoupala na albu do lyrických výšin v duetu s Hanou Ulrychovou ve skladbě Keby som bol vtáčkom.

Slučování lidových písní, úpravy textů a nové melodie namísto původních dnes představují běžný postup. Stejně tak prolínání akustických nástrojů s elektronikou. Matěj Metoděj Štrunc tak nepřichází s něčím neobvyklým, za to na domácí scéně se svým přístupem, do něhož vložil také potřebu osobní výpovědi, nepochybně vyčnívá.

„V dnešním temném geopolitickém klimatu musíme stále věřit v dobro a odvážně se stavět proti všem formám nespravedlnosti a fašismu,“ vzkazují v prvním singlu Hyvänyön loitsu (The Goodnight Spell) z připravovaného alba finské Bohyně větru neboli ženský a cappella kvartet Tuuletar. Paprsek naděje, o kterém zpívají, pro Finky představuje silný manifest empatie a lidskosti, a stojí za zmínku, že jako v minulosti, každý zvuk, včetně beatů, vytvořily pouze svými hlasy.

Skotský písničkář James Yorsktone byl donedávna na britské folkové scéně považovaný za utajený poklad. To už ale neplatí a po předchozím albu The Great White Sea Eagle natočeném se zpěvačkou Ninou Persson ze skupiny The Cardigans se jen čekalo, s čím překvapí příště. Experimentování a jazzové fúze nechal znovu stranou a k Nině přizval další skvělou švédskou zpěvačku Johannu Söderberg z hvězdného popfolkového dua First Aid Kit a tak vzniklo skvostné album Songs for Nina and Johanna, kdy se prý James Yorkstone oběma dámám snažil příliš neplést do cesty a jen je svým hlasem následoval.

Nálepce folkař uniká James Yorkstone už delší dobu a s tradicí už jeho autorská tvorba nemá vůbec nic společného. Jako by v ní s akustickou kytarou nenacházel dostatek podpory pro svou podivnou melancholii a chuť nechat do nádhery vyrůst popové melodie, ve kterých se prolíná americana. Pobaví také hláška Johanny Söderberg ze studia, že se na albu ráda stane jeho Emmylou Harris, což jistě docení všichni fanoušci Dylanova alba Desire. A tehdejší houslistku Scarlet Rivera dnes vystřídali špičkoví instrumentalisté ze švédské skupiny The Second Hand Orchestra.

Když James Yorkstone tvrdí, že se Švédy nalezl ztracenou radost, musíme mu věřit. Vlastně to do neomrzení slyšíme. Společné meditace o lásce, rodičovství a touhách nadnášejí silné melodie a dojemná poezie. Nejsou to vždycky písně k rozveselení a pokud byste prý potřebovali někoho, u koho byste se mohli vyplakat z ukončeného vztahu, oni tři to podle Niny Persson nebudou. A jediné, co mohou občas nabídnout, je odlehčující suchý humor.

Umělecký proces pojďme něco zkusit a uvidíme, co se stane, dává smysl všude na světě. Během covidového lockdownu ho však nečekaně akcelerovala nuda s depresivními myšlenkami a než by z ní kreativci zešíleli, zkoušeli, co se dá. I věci, co by je předtím ani nenapadly. Také by se zdálo, že šuplíky z nešťastného období už všichni vyprázdnili nebo nenašli odvahu je vůbec otevírat. A vida, zpěvačka Ruth Clinton ze skupiny Landless a zpívající houslista Cormac MacDiarmada od Lankum, se k tomu pod názvem Poor Creature přece jenom odhodlali, přičemž rozhodnutí padlo po benefičním koncertu pro nemocného kamarádova psa, na který neměli prý ani čas zkoušet. Doprovázeli se na staré varhany Hohner Organetta, japonský syntezátor Otomatone a theremin, což musíte uznat, nejsou zrovna typické nástroje pro irskou tradiční hudbu a americké country, kterým oba holdují nejvíc. Zato producent John „Spud“ Murphy z nich měl radost, protože mu usnadnily práci. Obalil je svým typickým zvukovým elektronickým arsenálem a samozřejmě nezapomněl na hučivé drone a smyčce. A když za bicí usedl Dermodyho bratr John, na albu do sebe všechno zapadlo, ačkoliv goticky temné skladby vůbec neodpovídají názvu All Smiles Tonight. Abychom si rozuměli: bezútěšnost v nich nesouvisí s covidem ani jeho společenskými následky, to jen éra, kdy jsme na irskou hudbu bezstarostně tančili jako by svět okolo neexistoval podle všeho skončila a je čas vnímat realitu a přijmout nepříjemnou pravdu, že lidstvo je ve svých těžkých problémech zacyklené a to, s čím se potýkalo v minulosti, na něho doléhá i dnes, takže není nutné skládat nové písně, stačí sáhnout po starých. Jen je nutné začít je chápat nově. Přestože, jak tvrdí Cormac MacDiarmada: „Je znepokojivé sledovat, jak písně z 18. a 19. století prosáklé bolestí působí dojmem, jako by byly vytrženy ze současnosti. Neustále se v nich setkáváme se stejnými tématy, příběhy a myšlenkami.“