O čem si zpívá bluesman Eric Bibb?

O slávě dvaasedmdesátiletého Erica Bibba, mimochodem z koncertů dobře známého i u nás, jen krátce: patří k elitě amerického bluesového písničkářství, získal nominace na Grammy a ceny Blues Music Award. V 60. letech, kdy se v newyorské Greenwich Village rodil moderní folk, se v domě jeho slavného otce Leona Bibba netrhly dveře a syna Erica houpali na kolenou Bob Dylan s Odettou, Joan Baez nebo Petem Seegerem. Akustické blues na albech střídal s elektrickým a spolupracovníky nepočítal. Patří do kytarové síně slávy a je pověstný hlubokým zájmem o afroamerickou historii sahající až do otrokářských časů. Nikdy netlačil na pilu, jeho zpívané pravdy ale občas hodně zabolely. Hosty se to hemží také na novince Ridin’ a ve skladbě Blues Funky Like Dat, kdy Bibb bere do rukou oblíbené banjo, se k němu přidávají legendární Taj Mahal a countrybluesman Jontavious Willis.

Inspirací pro zřejmě nejintenzivnější zabřednutí do časů jižanských segregačních zákonů Jima Crowa, se prý Bibbovi stal pohled na obraz A Ride for Liberty od Eastmana Johnsona. Znázorňuje černošskou rodinu otroků ujíždějící na koni do bezpečí severu země. V roce 1959, kdy na Jihu stále platilo tvrdé rasistické rozdělení na černé a bílé, se sem vydal novinář a válečný veterán John Howard Griffin rozhodnutý na vlastní kůži zažít, co na Jihu, ale obecně ve Státech znamená být černoch. Dobrovolně se jím stal s pomocí léků na bělení kůže, opalovací lampy a líčidel. „Asi nic nedokáže popsat tu ubíjející hrůzu, jakou černoši na Jihu prožívají. Cítil jsem se ztracený a bylo mě těžko u srdce před tak neskrývanou bělošskou nenávistí. Ani ne tak ze strachu o život, ale protože rasismus mé spoluobčany ukázal v nelidském světle. Viděl jsem na vlastní oči doslova děsivé obscéní šílenství a každou chvíli měl chuť vykřiknout: proboha co to děláte?“ řekl Griffin.

O svých zážitcích po návratu napsal knihu Černý jako já, považovanou za zásadní a dodnes citovaný antirasistický manifest lidstva. Eric Bibb v blues The Ballad of John Howard Griffin na bělocha, který chtěl vědět, jaké je to být černochem v zemi Jima Crowa vzpomíná s díky: „Myslím, že je ten správný čas vyprávět o dobrém muži, který nám řekl, že soudit druhého podle barvy kůže je prostě špatné.“

Představte si, že jste běloch a uprostřed vašeho města Tulsy, kde se životem plácáte ode zdi ke zdi, vznikne čtvrť Greenwood, naplňující vaše představy o zemském ráji. Dostanete v ní práci, jsou tu prosperující podniky, školy, restaurace, kina, divadla, obchody a dostatek lékařů. V Greenwoodu je navíc bezpečno. Píše se ale rok 1921, ve Spojených státech platí segregační zákony a ta prosperující čtvrť, jediná ve státu Oklahoma, na vás až provokativně přezdívaná Wall Street, je převážně obývaná a řízená černochy. Bývalými otroky a jejich potomky, aby bylo jasno. To by jednoho naštvalo, a protože nejste jediný, s kým cloumá závist, jen čekáte na záminku, abyste ze sebe všechnu frustraci dostal. Přišla 31. května se zatčením a vymyšleným obviněním mladého černocha ze znásilnění bělošky a 1. června, tedy za necelých dvacet čtyři hodin, Greenwood přestal existovat. Rozlícený ozbrojený bělošský dav vzal za přihlížení federálních policejních složek čtvrť násilně útokem, vyraboval ji a vypálil. Násilnou smrtí tehdy zemřelo okolo třista lidí a stovky byly zraněny. Skoro všichni pak přišli o střechu nad hlavou. „Nejde o žádné mýty, pověsti ani spekulace, z historických záznamů je jasné, že v Tulse došlo k rasovému masakru, jednomu z nejstrašnějších v amerických dějinách,“ píše se ve zprávě vyšetřovací komise z roku 2001 o hrůze, kterou se Amerika co to šlo, a to ona, pokud jde o černošskou historii, dokáže velmi dobře, snažila vymazat z paměti. A není asi nutné dodávat, že za spáchané zločiny nebyl nikdy nikdo stíhán, natož potrestán a vžitý název Tulsa Race Riot, nakonec odmítl i Joe Bidden, první americký prezident, který město navštívil. „Příliš dlouho se historie toho, co se zde odehrálo, vykládala v tichosti, byla obestřena temnotou. Když historie mlčí, ještě to neznamená, že k ní nedošlo. I když temnota může skrýt mnoho, nic nevymaže. Mí drazí Američané, to nebyla vzpoura, byl to masakr,“ řekl na místě Bidden a Eric Bibb ve skladbě Tulsa Town zpívá: „Možná se divíš, proč ti o tom nikdo neřekl a proč se o Tulse nikdy neučil ve škole. Na hodinách dějepisu se totiž pravda o rasismu neuvádí. Nejde přitom o výjimku, ale pravidlo.“