O hledání vlastního já, slabostech i běžných všednostech. Setkání s Boromejkou Ladou

Sestru Ladu jsem si našla před rokem, protože mě tehdy zajímalo, co přivede jakoukoliv mladou holku k tomu, že vstoupí do řádu. Tak mi to vyprávěla. A jsou to ty těžko sdělitelné vyšší věci, které, když ucítíte, tak už prostě víte. A ona věděla, že tohle je její cesta.

Teď jsme se viděly po roce. Byla jsem za ní v klášteře, pily jsme čaj, jedly sušenky a ovoce a „prokecaly“ jsme odpoledne. Smetla  představy o tom, jak jsou lidé ve víře, na této úrovni, vyvážení a bolesti, nejistoty či smutky zvládají noblesněji.

Boromejka Lada Anna Petříková při našem prvním setkání koncem roku 2019|foto:Kateřina Huberová,Český rozhlas

O představách druhých:

Nedávno mi jedna pacientka říkala: „No, vy máte víru a tohle zázemí a jste vlastně úplně stejná jako já. Prožíváte těžkosti, máte krizi...“ Přišlo mi to vlastně jako velmi pozitivní hodnocení, že nejsem nijak mimo normální život. Ta krize je i v tom, po čem toužím, čemu věřím, ten vyšší ideál v rozporu  s  tím lidstvím (...) kdo je vlastně Lada.

O jejím vlastním hledání a inspiraci:

Představte si, že touha, kterou mám a která je čistá a sama o sobě dobrá, a já se za ni stydím a myslím, si že dobrá není, že bych ji vůbec neměla mít, neměla bych ji cítit, může ve vás potemnět. Tím ji vlastně znevážím...

V té mé krizi mi, kromě jiného, pomáhaly třeba písně Davida Stypky, potvrzovaly jeho výjimečnost a krásu jeho duše. Moc se mi líbí ta jeho syrovost a neučesanost a přitom hloubka a něha, znalost těch zákoutí lidství... Byl mi blízký, i když žil v úplně jiném prostředí a vztazích.

On (David Stypka) se nestyděl být sám sebou a sděloval věci, které jsou neučesané a nebál se je vyslovit tak, jak jsou rozporuplné a těžké.  Já jsem se bála mluvit o tom, co mám v sobě divného, temného nebo nepřijatelného. On to zpíval naplno a přede všemi.