Otis Taylor: Bluesman svědomí

Otis Taylor
Otis Taylor
Pokud zavřeš oči a vrátíš se do minulosti, spatříš spojení s tím, co se děje dnes, tvrdí americký bluesman Otis Taylor na novém albu Fantasizing About Being Black. Hodně matoucí název, pokud není myšlen jako ironie, Taylor totiž ani tolik nefantazíruje, jako spíš vypráví traumatizující příběhy z černošských dějin Spojených států naplněné rasismem a násilím.

Otis Taylor představuje bluesového písničkáře definovaného propletencem Delty, old-time music, folku a rocku. Své formě říká „trance blues“, ale nemíní tím rytmus odevzdávající tělo za hranice smyslů, do transu uvádí posluchače syrovými výpověďmi a pronikavým rozkladem hořkých pravd. Proto se mu přezdívá bluesman svědomí, to když se dotýká témat otrokářství, rasismu, sociální nespravedlnosti a protestního boje amerických černochů za svá práva v 60. letech, kdy jim bylo poprvé zákonem umožněno volit. Taylor se k době masových protestních pochodů, zpočátku brutálně rozháněných policí, vrací ve skladbě Jump Out of Line.

Působivá úspornost blues Otise Taylora vychází z jeho povahy: není mužem mnoha slov. Přesto dokáže napsat příběh, z něhož mrazí. „Jsem velký černý muž, a přesto mě nikdo nevidí,“ zpívá ve skladbě Twelve String Mile a přestože popisuje myšlení černého dělníka z 30. let minulého století, podvědomě cítíme, kam s příběhem o rasové nadřazenosti a ignoranci Taylor míří.

Několikrát vyprávěl, že když vzal poprvé do ruky banjo, cítil se jako kulturní zloděj. Natolik podlehl přesvědčení, že se jedná o výsostně bělošský nástroj spojený s bluegrassem a minstrelskými estrádami. Dnes patří mezi hudebníky, připomínající jeho nepopiratelně africký původ a z toho důvodu na banjo vedle kytary hraje i na novém albu. Na housle, další nástroj, o němž se nepředpokládalo, že by ho v pravěku americké hudby, dávno před vznikem country, brali do rukou černoši, hraje Taylorovi léta věrná Anne Harris. Oba slyšíme ve skladbě Banjo Bam Bam: o pasti šílenství, ve které se ocitl otrok prosící o propuštění.

K sedmi novým skladbám přidal Taylor čtyři starší, sám překvapený, jak jejich ostré vyznění zůstává v platnosti, což prý pro Ameriku není zrovna dvakrát dobrá vizitka, obzvlášť s nástupem presidenta Trumpa.