Sam Lee: Bolestně znepokojivý pohled na hořící svět

Doposloucháte nové album songdreaming, zíráte před sebe a přemýšlíte, co s tím. Není to poprvé, tentokrát ale opravdu nevíte, co k té epicky naléhavé environmentální hymně říct.

Těch, co do písní vkládají obavy z klimatických změn a naštvání z ničení přírody, přibývá, dokonce by se dalo říct, že se k tomu uchyluje snad každý, kdo pořádně vykoukl z okna ven, jedině britský folkař Sam Lee ale dokáže dát bolestné znepokojení z blížící se apokalypsy do kontrastu s omračující a intenzivně působící hudební krásou. Nehraje si na spasitele, člověk s tak autenticky citlivou duší jen jako jiní neumí dramaticky křičet a vodit lidi na barikády. Do písní nevkládá tvrdý ekologický aktivismus, leckým považovaný za druh nátlaku a nepřípustného diktátu, klidným hlasem pastora v nás spíš probouzí lepší já. Nevnímáte ho přitom jako někoho, kdo vás ve jménu Matky země nutí odstěhovat se pod skálu, přestat jíst maso, jezdit autem a repelentem zabíjet komáry.

S ochranářskou adorací přírody a fascinací napojit se na její zvukové kanály přichází Sam Lee na albu songdreaming po páté a dobře víme, že do ní vstupuje odmala. Vášnivý ornitolog prošel kursy přežití, uprostřed anglických lesů pořádá intimní koncertní setkání okolo ohně, v projektu Singing With Nightingales se přidává ke zpěvu slavíků, spoluzakládal vlivnou organizaci Music Declares Emergency, vyzývající k řešení ochrany životního prostředí pod heslem No Folk Song On A Dead Planet a když v roce 2012 vydal debutové album Ground of Its Own, objevil pro nás hudbu britských kočovných Romů (Gypsies Traveller). A zase: trvalo mu léta, než ho uzavřená komunita možná jako prvního umělce přijala, pustila do svého světa a na důkaz, že si váží jeho upřímného zájmu, mu půjčila své písně s právem osobního hudebního výkladu. Platí to třeba pro Meeting is a Pleasant Place, původně romské písni z Devonu oslavující přírodní kouzla, kterou ovšem Sam Lee proměnil v hymnu, vyžadující, aby přírodní dědictví bylo přístupné všem, bez ohledu na kulturní původ, sexuální orientaci, dědictví a rozdílnost naších příběhů. „Abychom si to uvědomili, musíme si to nejprve zazpívat,“ vyzývá Sam Lee a svou filosofickou myšlenku podpořil přizváním Trans Voices, prvního britského sboru složeného z trans zpěváků.

Nejen pouze tím se ze Sama Lee nestal obdivovaný britský folkový zpěvák, i když zrovna tohle řazení nikdy neodpovídalo jeho uchopení a převzetí lidových a romských písní, protože čím dál víc připomíná barokně rozmáchlý artrock s rysy filmového soundtracku. Ostatně pro filmy Sam Lee hudbu rád a často skládá a dvě jeho skladby z alba – Sweet Girl McRee a McCrimmon – vložila režisérka Hettie MacDonald do poetického filmu The Unlikely Pilgrimage of Harold Fry, ve kterém si Sam dokonce zahrál.

Za složitými a vlastně nefolkovými aranžemi hledejme Samův zájem o globální hudební vlivy, využití nezvyklých nástrojů a fakt, že většina členů jeho skupiny neměla s britským folkem často vůbec nic společného, zato s klasikou, avantgardou a jazzem ano. Týká se to i producentů: Bernard Butler, který stál i za předchozím skvělým albem Old Wow, je velkou hvězdou rockové scény.

Za příklad, jak si pro sebe Sam Lee upravuje lidové texty a vkládá do nich vlastní verše a myšlenky, nám poslouží skladba Bushes and Briars. Původně milostné vyznání z roku 1903 překlopil v úvahu, že ztráta milence je stejně strašná, jako pohled na hořící svět. A proto tak dramaticky zpívá: „Někdy si myslím, že jsme zašli příliš daleko, abychom se ještě stačili obrátit nazpět. Trápí mě, co po sobě zanecháváme.“

Spustit audio