Španělský pop o trhání asfaltu

Problémem u španělského avantgardního popu zůstává samotná náplň slova pop a je otázkou, jestli nejde spíš o definiční nouzi při popisu nejednotného hudebního chuchvalce s množstvím žánrových odkazů, které, než byste vyjmenovali, tak si vše raději zjednodušíte názvem avantgardní pop. Slyšitelně nemá nic společného s dutým hitparádovým mainstreamem, a především nadmíru akcentuje spjatost mladých tvůrců s jejich lokálními kulturními kořeny, ke kterým se hlásí mladá generace hudebníků z Andalusie, Katalánska, Galicie nebo Asturie.

„V dnešní době už ani neuvažuji o tom, že bych se nějak žánrově identifikovala. Můj styl jsem prostě já,“ odpovídá zpěvačka Queralt Lahoz na věčné dotazy, jakou hudbu vlastně hraje. Pochází z rodiny andaluských ekonomických imigrantů a narodila se na předměstí Barcelony. Proto na novém albu 9:30 PM (čas jejího narození) zpívá flamenco a písně zpívané v Andalusii během procesí velikonočního svatého týdne. V majestátním hip hopové skladbě LA FE podpořená ženským sborem a bubny pak vydává manifestační prohlášení: „Nikdy jsem neztratila víru, že se dostanu až sem. Koukej slézt z toho asfaltu, jsem připravená ho roztrhat.“ 

Pro současnou generaci je velmi charakteristické, že redefinici svých hudebních tradic spojila s lokálními jazyky. Valencijsky na novém epíčku La mona de nit proto zpívá také Sandra Monfort z malého městečka Pedreguer na jihu Valencie. Do skladby Bandida navíc vložila pýchu Valencie – pasodoble píseň Xàbia – a elektro styl bakalao coby vzpomínku na největší rave klubový fenomén v historii Španělska, který ve Valencii proběhl od 70. do 90. let pod názvem La Ruta del Bakalao.

Galicijská zpěvačka Aida Tarrío z tria Tanxugueiras a katalánský producent Raül Refree prý hned na prvním setkání před čtyřmi lety pocítili štěstí z toho, že se našli, a protože to nikomu neřekli, dva roky si utajeně užívali natáčení elektropopové pocty galicijské tradiční hudbě. Když se jejich láska na první pohled provalila, Aida hned veřejnost ubezpečila, že to neznamená její konec v národem milovaných Tanxugueiras, jen prý nemohla odolat Raülově nabídce vydat se s ním na novou cestu a postupně zjišťovat, kam je zavede. Aby se neztratili, potřebovali název a napadla je křestní jména dvojčat galicijské spisovatelky a sufražetky Rosalíe de Castro. Ještě předtím si prý ale pro jistotu zjistili, jestli byli dobrými lidmi jako matka, což se samozřejmě potvrdilo, a tak se na španělské scéně objevila dvojice Gala i Ovidio. Názvem prvního epíčka Un final (Konec) posluchače však zaskočila, a tak hned přišla s vysvětlením, že s koncem, o kterém vyprávějí v textech, pro ně znamená nový začátek, způsob, jak se se vyrovnat s odchodem minulosti a přítomností. Napětí mezi koncem a začátkem pak vtiskli i do hudby: kontrastu elektroniky Raüla Refreeho a tradice galicijských vesnických zpěvaček s tamburínami pandereteiras.

Skupinu Tanxugueiras a Raüla Refreeho z tohoto pořadu dobře znáte, u katalánského producenta snad jen připomeneme jeho zásadní podíl na nahrávkách flamenkové hvězdy Rosalíe, portugalské fadistky Liny nebo asturijského zpěváka Rodriga Cuevase, kterým pomohl tradiční vlivy nevšedně přeložit do moderního popového jazyka. Ani Aida Tarrío se umění pandereteiras, do kterého se narodila, nikdy nehodlala vzdát a Raül ji k tomu ani nenutil. Jen ji s jejím souhlasem vytáhl z komfortní zóny a nasměroval k experimentálnímu popu. Skladbu Fantasmas que se ocultan (Skryté přízraky) společně složili z úcty k poutnímu městu Santiago de Compostela, kde se poprvé setkali.

„Celý život jsem zvyklá zpívat jako pandereteiras, ale s Raülem jsem si uvědomila, že najednou můžu zpívat úplně jinak, a způsobem jakoby čas přestal plynout. Přišlo mě to snadné, i když vlastně nevysvětlitelně krásné,“ vyznala se Aida ze svých pocitů během natáčení druhého letošního epíčka protože Que parece un principio, tentokrát nazvaného jako příslib do budoucnosti, protože překlad zní: To vypadá jako začátek.