„Taťka ti to postavil a ty to zavřeš.“ Příběh jednoho z nejstarších horníků na dole ČSM

Padesátá léta minulého století a začátek éry budování dolu Československé mládeže (ČSM) na Karvinsku. V dobovém filmu mizí les a buldozery tahají ze země pařezy. Dusání těžkých bot prvních horníků se tam ozvalo až za několik dalších let. Byl mezi nimi i tatínek Vladislava Žagana.

Čtěte také

Jsou důlní vody rizikem pro povrch? Diamo řeší budoucnost podzemí po ukončení těžby

„Taťka mi prakticky šachtu postavil a prakticky jsem zůstal sám v tom hornickém pokračování,“ zamýšlí se při vzpomínání.

Vladislav Žagan nastoupil 31. prosince 1981, hned po škole jako důlní elektrikář. Opravuje to, co se dole pokazí. Celou dobu dělá stejnou práci na stejném místě. „Ano, těch čtyřicet let pořád. Pořád fárám. Dělají si ze mě srandu, že jsem starší než černé uhlí,“ směje se.

Sice není na čelbě, jeho světem je hlavně dílna hluboko pod zemí, ale fárá den co den i v 59 letech vlastně celý svůj dospělý život. „Víceméně jsem měl štěstí, že se zdravím nemám problémy. Ale podle mne jsou to výjimky. Důchod neplánuji a neumím si zatím představit, že bych zůstal bez práce. A finance to nejsou, co by mne tady drželo,“ dodává pan Žagan.

Důl ČSM Stonava|foto:Martin Knitl, Český rozhlas

Na šachtě pracoval jeho pradědeček, dědeček, otec i bratr. Až se poslední činný černouhelný důl ČSM začátkem roku 2026 definitivně zavře, skončí dlouhá havířská kapitola rodiny Žaganů. „Tak jak mi to říkali – taťka ti to postavil a ty to zavřeš. Asi takhle,“ uzavírá rozhovor.

Bydlí kousek vedle šachty, rád jezdí do Polska na dovolenou, mluví úsporně po hornicku a celou dobu se usmívá. Na otázku, jestli někdy litoval svého rozhodnutí v mládí, když kývl náborářům, po chvilce váhání odpovídá, že ne.